Nejhorší je...

Nejhorší je, když nemáte, co dělat. Máte tunu volného času, spousty energie, ale málo věcí, na kterých by opravdu stálo za to pracovat. Máte dojem, že svět plýtvá vaším talentem, že si vás někdo neváží a časem dospějete k závěru, že to je naopak, že vy sami sebe přeceňujete a jdete si sednout za pokladnu do supermarketu nebo zametat ulice.
Nejhorší je, když vás ten nejbližší zklame. Když jste neustále plni očekávání a nadšení a on najednou zabíjí vaše představy svým přízemním a povrchním smíchem. Jste nuceni sami v sobě zabíjet své malé dítě s rozzářenýma očima a jen otupěle přijímáte realitu, protože máte dojem, že jste ještě stále moc naivní.
Nejhorší je, když jste sami. Uprostřed davu a přesto sami. Na facebooku dvě stovky "přátel" a přesto není v nouzi s kým zajít na pivo, čaj či víno. Připadáte si jako největší zoufalec a při představě vlastního pohřbu nevíte, co by bylo záhodno říct a vlastně ani kdo by se odvážil promlouvat. Opravdu existuje člověk, který vás zná a zároveň má rád?
Nejhorší je, když víte, že jste udělali chybu i kde jste ji udělali a přesto s tím už nejde hnout. Není cesta zpátky, omluvy ani slzy nepomáhají, obětí a rameno se rozplynulo právě s tím špatným rozhodnutím. Můžete si nadávat jak chcete, podřezávat žíly nebo se proklínat. Už není cesta zpět... A která je teď ta správná? Jak se vymotat z téhle situace? Nechcete opakovat starou chybu, ale to riziko tu vždycky bude...