hvězda Vánoc

Ještě není tmavá noc, ale po nebi už pomalu plují hvězdy. Chystají se na dalekou cestu do Betléma. Chystají se už delší dobu, už několik dní. Některé vyšly dříve, jiné ani nevyjdou. Záleží na člověku. Ve vánoční atmosféře každý vnímá své kouzlo jinak.
Já jsem Vánoce moc v lásce neměla, nepozorovala jsem, jestli má hvězda popošla o kus blíže Rok od roka padalo něco, čemu se říká kouzlo Vánoc. Už jsem začala zapomínat, co to vlastně znamená. A nyní?
Nyní sedím uprostřed pokoje a hledím na rozbalené dárky, které přinesl imaginární Ježíšek. Více jak polovinu z nich jsem si vybrala sama nebo jsem si o ně „napsala Jezulátku“. Každopádně jsem o nich věděla. Ale některé z nich udělaly i přesto ohromnou perlu na konci svátků, které ještě zdaleka neskončily. Já už jsem ty nejcennější dárky dávno rozbalila, podala jim ruku a poslechla jejich hlas. Sice to nebylo na Štědrý den, ale co je to za večer? V jeden moment se má všechno splnit?
Jsem jednoduše šťastná a chci, chci aby to věděl celý svět! Ještě před nedávnem jsem kolem sebe viděla jen poprask, moderní koledy, honící se lidé dychtiví po největší slevě. A teď? Poznala jsem, co znamená kouzlo přátel. Zjistila jsem několik všedních podrobností. Moje závislost na sestře, co je daleko, je neuvěřitelná, přesto ne ubližitelná, neboť není jediná, na kom mé srdce visí. Srdce poznalo, že jeho bližní ho opravdu mají rádi natolik, že se i duše může spolehnout, že i anděl si může někdy obhlédnout sám město, aby přitom nemusel na mě dávat pozor. Jsou si naplno vědomi, že jsem tu pro ně a i oni pro mne. Že naše křídla se drží, abychom navzájem nespadli.
K tomu všemu se člověk doví jediné. Ten u koho jste nemohli být když mu bylo nejhůř, ten, kterému hrozilo nebezpečí natolik veliké, že by už nemohl zaštěkat a poděkovat za kostičku, pejsek, který je pro vás jako malé dítě, které milujete a nikdy byste nedovolili, aby se stalo něco, co by mu mohlo ublížit…a vy se dovíte, že to malé psí dítě, ten miláček co byl v ohrožení, je v pořádku, bude s vámi a bude s vámi i na štědrý den, bude polehávat nemocně u stromku a pozorovat dění, co viděl už tolikrát. Je v pořádku. Další dárek do počtu pod stromeček….
Už teď jsem plná radosti z Vánoc….ale mé srdce jednalo jinak. Byl to jeden z předvánočních odpolední, kdy si duše nařídila, že už má všeho dost. To že jsem běžela za osobou, promluvila, oslovila, že uskutečnila dvě osoby šťastnou….to že našla něco, čemu se říká láska…. To ani nebeský pán nemůže pochopit.
Hvězda se mi vlekla po nebi. Nechtělo se mi ji posílat do Betléma. Jezulátko, má hvězd dost, nepotřebuje i tu moji. A během několik vánočních dnů. Našla zhaslé světlo v mém těle. Pohladila mne po tváři a ukázala mi cestu. Ukázala mé štěstí, krásu. Něco, co jsem dlouho hledala a po čem jsem toužila. Splnila i dokonce přání? Nevím, přání raději hned zapomínám, kdyby se nesplnila, budu jen smutná. Vyrazila má hvězda, ach, vyrazila po nebeské dráze. Vzala sebou všechny své přátelé, rodinu.. A dnes, na Štědrý den, pochovala Jezulátko jako první. I když Vánoce jsou u nás dnem jako každý jiný, jen je strom a pod ním předem známé dárky, letos byly několikadenní, snad dlouhodobé ba celoživotní. Miluji svou rodinu, své přátelé …. A nikdy nechci i svého přítele opustit…