O šedé armádě bez duše

Je jakýsi rok, desátá léta 21. Století, tuším že je jaro ale nedá se to poznat. Už přes půl roku je pořád to samé počasí, zima, lezavo, pokud neprší tak je aspoň chladno. Kdybych se probudila z dlouhodobého komatu, typuji, že je listopad.

Nebe má ocelově šedou barvu, stejnou jako chodníky nebo fasády domů. Dole po chodníkách bloudí statisíce lidí, nikdo si nikoho nevšímá, nikdo nemá na nikoho čas. Kdyby v tu chvíli někdo najednou na ulici padl mrtvý, tak kolem něj všichni budou procházet a nikdo si ho ani nevšimne. Mám dojem, že se ho někdo ještě pokusí okrást.

Nastupuju do metra. Další davy lidí. Odhaduji, že na nástupišti se mnou jde po schodech asi 200 lidí. Všichni mlčí. Včera jsem zrovna četla knihu o koncentrácích, a tohle je taková obdoba pochodu smrti. Tváře lidí od sebe nejdou rozeznat, všichni upírají zraky na zem a nikdo si nikoho nevšímá. Kdybych se surově tlačila dopředu, nikdo neřekne ani slovo.

Novodobí otroci. Strašně se mi zvedá žaludek, protože jsem jedna z nich a vší silou chci uniknout. Vím že existují místa, kde se lidi baví a mají se dobře, slyší teplá lidská slova a existuje něco jako přátelství. Jenže mě a těm dalším statisícům lidí tohle bylo odepřené. Neumíme se kamarádit s lidmi, když se chceme bavit, pokaždé to špatně dopadne. Armáda mrtvých duší, valící se po eskalátoru, cpoucí se do vagonů, sprintující na bus nebo na metro. Masa bez iluzí a stroj na vydělávání peněz.

Občas navštěvuji místa, kde existuje i něco jiného. Jsou to pro mě jako výlety na jinou planetu, kdybych se najednou objevila na křižníku Darth Vadera, dojem by byl stejný. Lidi tam umí k sobě být laskaví (ne na tom křižníku…) a ve mně se probouzí akorát nenávist, proč jsem se nenarodila na tom lepším místě. Neprosila jsem se žít v pekle, kde lidi slyší jen na peníze. Je nás víc, co si tohle to myslíme, ale všichni jsme unavení a znudění banalitou a stereotypem, že nikdo z nás nemá sílu cokoli říci nebo udělat. Neexistuje pro nás nic jiného než být v práci nebo být doma. O přátelství nebo lásce se dočítáme z románů nebo je to něco co vidíme ve filmech, stejné sci-fi jako meziplanetární lety. Smích sem nepatří.

Kdo může, tak ať to změní. Ať unikne z nemocného šedého železobetonového pekla. Z místa co je prosycené nudou, antidepresivy a osamělostí. Kdo může, ať si dá jiné preference než peníze a bezcílné bloudění. Co je to za lásku když se musí kupovat, co je to za přátelství když se jeden z druhého snaží vytáhnout informace a ty pak zneužít.

Přemýšlela jsem o tom, kdyby mě zavřeli do vězení, tak se pro mě nic nezmění. Čtyři stěny jsou čtyři stěny a osamělost je osamělost, nepříjemné a nudné povinnosti jsou taky všude stejné. Jak tady , tak tam, člověk nemá možnost rozvíjet sám sebe, a když se snaží o útěk, blbě dopadne. Rozdíl je v tom, že ve vězení vás drží mříže a tady strach ze ztráty přísunu peněz.

Zasměju se pouze v případě, když mi někdo řekne, abych se radovala ze života. No, radovat se ze smutku, depresí, nudy a osamělosti se umí opravdu pořádný masochista!