Dítě sídliště

Bydlím ve městě, které svou rozlohou je mnohem menší než Praha a mnohem větší než kdejaká vesnička. Mým domovem je velký panelák, jehož střecha – dá li se to tak nazvat – se vypíná až k nebi. Pokud bych na ni vylezla, dosáhla bych až na mraky – aspoň tak se mi to zdá. Mohla bych volat do nebe svá přání. Nevím, jestli by se mi splnila, ale za pokus by to určitě stálo. Pochopili jste dobře. Můj – a nejen můj – skromný panelák stojí se třemi svými bratry uprostřed sídliště. Já jsem dítě sídliště. A nestěžuji si.
Ráno, když se probudím, svět kolem už žije. Z blízké hlavní silnice doléhá k mému uchu zvuk aut. Některá jezdí rychle, jiná pomalu, sem tam cestu křižuje i autobus napěchovaný lidmi, kteří jedou do školy nebo do práce. Přestože bydlím vysoko, slyším i zpěv ptáků. A že jich tu je! Každý má jiný hlásek, jinou melodii, každý zpívá jinak dlouho. Ale všem jim to ladí. Jsou mi nejlepšími zvěstovateli rána. Do burácení motorů a zpěvu ptáků se občas ozývá i štěkot. To se na chodníku potkali dva raťafáci a nepadli si zrovna do oka. Začala ostrá výměna názorů. Štěkot prořízl ticho a line se celým sídlištěm, až nakonec dorazí i k mému oknu. Někdy ustane, někdy trvá dál. Mnohdy se ztratí ve zvuku sekání, když se četa v oranžových vestách vrhne na trávu a snaží se jí udělat krátký sestřih. A ten lidský křik! Ach, ten je na sídlišti nejhorší. Pokřikují na sebe klidně i brzo ráno – sousedi, přátelé i cizí. Nemyslí na to, že stěna sousedících domů vytvoří úžasnou kulisu a na okna se přitiskávají naslouchající uši. Na sídlišti nás bydlí hodně. A hodně lidí znamená i hodně zvědavců…Tolik hluku už mi prostě nedá spát – a tak od sebe odlepím víčka a jdu se vrhnout vstříc novému dnu…
Jsem vzhůru. A jediné co mi zbývá udělat, aby můj ranní rituál byl hotov, je podívat se z okna. Co vidím? Nejblíže ode mě je dvojče mého paneláku. Vidím, jak hraje barvami. Některá okna jsou zavřená, jiná pootevřená, z některých se vyklánějí lidé. Žaluzie jsou buď zatažené, nebo úplně roztažené. A také hrají všemi možnými barvami. Pohled na mozaiku domu na náladě moc nepřidá, já vím. Stačí se ale podívat o kousek dál a přede mnou se najednou rozkládá nádherný pohled. Nevěříte? Ale ano, je to tak. Mám nádherný výhled. V dálce – snad několik kilometrů od mého okna – se rozkládá sám ráj na zemi. Ční tam ze země kopec pokrytý stromy, který rozráží pustotu města. Vedle něj se rozkládají lesy a louky, které se v létě krásně zelenají a v zimě, když jsou zapadané sněhem, vypadají jako sladké pocukrované dortíky. Modré nebe obklopující celou tu nádheru je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Na něm mohu sledovat ty nejkrásnější západy slunce, nejprapodivnější tvary mraků a nejzajímavější barvy. Ano, západy slunce na sídlišti – to je vážně něco extra. Stát u okna a hltat každý centimetr, o který se slunce pohne, aby potom, co vykreslí ten nejpěknější západ slunce, mohlo zmizet za obzorem nebo se schovat za stromy v lese. To stojí za to. Mohu také říct, že vidím průmysl v samotném jeho zrodu. Jámy na hloubení uhlí, které jsou světle nebo tmavě hnědé a nezapadají do jinak zalesněné krajiny. Silnice mířící k nim a vlnící se jako hadi, po kterých se každých pár sekund mihne drobné světýlko právě projíždějícího auta. A pak – zmizí. Tak to prostě bývá. Takový je jeho osud. Elektrárny stojící přímo vedle města, jejichž komíny také dosahují do nebe a mávají si s mým panelákem. Komíny, jež vypouštějí bílé obláčky vodní páry. Železná monstra, z kterých jde strach. Alespoň přes den ano. Večer je všechno jinak.
Večerní pohled z okna je naprosto nenahraditelný a dělaný pro spotřebitele s dobrým vkusem. Neznám nic lepšího, než pohled na tisíce blikajících světýlek. Vypadá to jako slet světlušek. Komíhají se, létají sem a tam. Občas některá zhasne – zřejmě odletí, ale za chvíli se zase vrátí. Stačí jen drobná iluze a člověk zapomene na to, že je ve středu města a pozoruje svět skrze okno v paneláku. Náhle se mu noc může zdát kouzelná. Když procitne, uvědomí si, že světýlka nejsou světlušky. Jsou to světla blízké elektrárny. Ale přesto – ten okamžik si v sobě zachová, musí se při vzpomínce na něj usmívat a vyvolává to v něm starý známý dobrý pocit. Jakoby ta kmitající světýlka znamenala domov. Či aspoň jeho blízkost. Je to vždy magický okamžik. A obzvláště pokud se na nebe vyšplhá měsíc a svítí na město. Vypadá jako rybí oko, kus stříbra jen tak ledabyle pohozený na nebe – je kouzelný. Hvězdy bohužel nejsou moc vidět. Jejich stydlivou zář přebijí světla lamp a oken v celém městě. Ano, jsou to i okna, která dělají noc kouzelnou. Podíváte se ven z toho svého a najednou vidíte ten ruch, který ještě je všude kolem. Všechna ta okna, která svítí. Člověk nikdy nemá pocit, že je sám. A samota je strašná věc. Ta blikající okna dávají pocit, že jsou ještě lidé, kteří bdí s ním, kteří také nemohou spát, kterým večer teprve začal. Je to zvláštní pocit, ale moc pěkný. Nebýt sám.
Je večer. Čas ulehnout do peřin a odejít spát. Auta už jezdí mnohem méně. Když ležím ve své posteli, slyším je. Tentokrát však nezpívají ptáčci ani neštěkají psi. Jen auta jezdí pořád. Přes žaluzie jejich rozsvícená světla vykreslí zajímavé obrazy, které ale nikdy nevydrží. Nemůžete je chytit, zastavit, zadržet ani zajmout. Jsou tu, jen dokud auto nezmizí ze silnice. Dokud se nerozjede za svým vlastním osudem. Pak zmizí i obraz. A kdy se objeví další? Jen těžko říct. To my – děti ze sídliště – už nevíme. Dávno jsme totiž usnuly i při hluku půlnočních sídlištních opilců.