jako ten starý pes

potkávám muže se starým velikým psem. vidím procházet kolem sebe smutnou dvojici, kdy oba vědí, co ten druhý, a jen se bojí to vyslovit. odvykli jsme si mluvit o smrti, o stáří jinak než s hrůzou v oku. a oni dva vědí, že právě já musím jít kolem a že musím být zasažen tou dvojkou spřízněných.
a vidím v tom starém psu sebe, jak budu voděn, už vypelichanej na krátkém vodítku, protože ani jiný už nemá smysl a já delší nepotřebuju. vidím, jak ten starý pes a v něm já, jak už ani nohu neuzvedne, aby cizí značku přepsal svým jedinečným podpisem, co je znal každý ten pes v okolí. vidím ty slechy, jak ho už netrápí, protože do nich už nic neteče. proudy zvuků, informací, nálad a nebezpečí. snad ten čich, byť jen se setinou čichu kdysi, může ještě co to říci. ale proč vlastně... vidím psí holku přes ulici, a mně už ani ta nestojí za námahu, kterou vynaložím každý den, abych své mohutné tělo ještě zvedl, protože kousek výchovy ještě v sobě mám. zůstala tam někde hluboko jako jediné pojítko se zbývajícím životem. stávám se živým mementem pro generace, které raději přejdou na druhý chodník.