Kufry slz

Kufry slz...
nevěděl jsem, že se smutkem, se člověk může zpřátelit..
.. stejně jako s bolestí.
Toto přátelství člověk vnímá, když se citově stane zahozenou prázdnou nádobou..
..která marně bojuje proti své bezvýznamnosti.
Nádoba, kterou ten smutek ji pak naplní svou krutou bytostí.
Člověk je, i za to, rád...
Je rád, že ta náplň ho alespoň zahřeje v tak krutém období..
Že ta nádoba nakonec, nezůstane tak chladně prázdná.
Že konečně procitne, že se už něco děje, něco aspoň..bolí..
Když z okna hledím na studenou zamračenou zimu,
Cítím potřebu tajně slzet nad svými rozházenými slovy, které mě už taky neznají..
Hledím.. žádný zpěv veselých ptáčků! ty chudinky, už domovy ani hnízda nemají..
Tehdy začínají černé slzy téci z mého srdce a prstů na papír, samy od sebe..
Jako by ten déšť padal hluboko z mého nítra, místo aby padal z nebe..
V ten okamžik mě ovládá dětská touha k pláči.
Stávám se, tím letícím mokrým zmateným ptáčkem.
Hledájícím v dáli, jakéhokoliv svítícího okénka..
Možná, tam najde špetku tepla, možná do zobáčku zrníčka..
Když na mě nečekaně, padá to mrazivé období..
A útočí bez milosti, jako dravec, na uprchlící holuby..
A zavraždi všechny teplé barvy na zahradách, před námi, svědky..
A unese všechny svítící hvězdy, aroma lesů a teplem vonící kytky..
A schová je všechny pod jeho tmavý, chladný, a dlouhý plášť..
Příjde na mě smutek z nebeské jeskyně, snaží se na mě usmát..
Přijde nesměle, jako cizí vyhublé a zanedbané dítě..
S uplakanou tváří, řekne mi: jsi tady? hledal jsem Tě..
Otvírám tomu drahému hostu dveře.. zvu ho dál..
Připravím mu postel a vše, aby v teple u mě spal..
Odkud ten smutek přichází a jak vlastně přichází?..
Neřekl mi to, ale když tu není, tak mi schází..
Přináší mi zvadlé tulipány, vzpomínku na časy šťastného zamyšlení..
Přináší mi kufry plné slz a spolu nastupujeme do vlaku zatemění..