Tak jo

Teta Liba a jiné ženy

Je-li člověk chlapem, ve smyslu pohlavním, potká za život hodně žen. Od těch „normálních“ až po ty osudové. Zajímavé na tom je, že v průběhu let, sbírání životních kopanců a pochopování smyslu života, si tyto ženy zpravidla vyměňují místo na pomyslném žebříčku „chlapské“ důležitosti.
A tak se ty prsaté neodolatelné a tisíckrát oplakané lásky postupně propadají z horních příček a čelních míst někam dolů, do propadliště dějin (ty prsatější trochu pomaleji, připouštím…) a z bahna zapomnění se vynořují postavy, které získávají svou krásu a váhu pravděpodobně zráním a kvašením neznámého druhu, které probíhá spolu s utvářením charakteru dotyčného muže.
Jsem kluk, od jisté doby si myslím, že jsem také muž a postupem času se ukáže, jestli jsem i chlap.
Tak jako byla moje teta Liba ženou s velkým Ž.
Na rozdíl od své sestry - pro pořádek, mé matky - dělala střední školu jako vedlejšák, a zatímco moje maminka musela každou zkoušku na vysoké udělat na poprvé, i když třeba za tři, teta to řešila obhlídkou terénu, okouzlením pedagoga (to na druhém sezení) a na potřetí si nesla „za jedna“.
A tak, zatímco moje maminka trpěla, strachovala se a posléze i rodila v průběhu studia (tam se jí to trochu vymklo z pod kontroly…), teta Liba si užívala studentský život plnými doušky a o poznání déle. Což nebránilo tomu, aby šla vykonávat jedno z nejdůležitějších lidských povolání, a to – řemeslo učitelské.
Kdo z vás jest učitelem, jistě ví o čem mluvím, když řeknu, že víkendy, prázdniny a vůbec „svabodnoje vremja“ strávené s mojí tetou byl ten nejpohotovější čas, jaký jsem mohl zažít. Neboť na rozdíl od maminek, babiček a jiných forem dozoru, byla teta naprosto v klidu, vědouc že ty rozeřvaní holomkové budou až do pondělního rána terorizovat pouze a jedině své zákonné zástupce.
Když mne našla za chalupou s vlastní žákyní 8.A (již druhým rokem), spokojila se pouze s konstatováním, že blbost není nakažlivá a zkušenosti se prostě někde nasbírat musejí. Mimochodem ta dívka byla dlouho hodně vysoko na mém žebříčku…
V době dospívání měly návštěvy u ní ještě jeden plus – nikdy jsem neměl hlad. Neboť u tety se jedlo stále. Bylo to až k neuvěření, ale čas mezi obědem a svačinou se bez atomových hodin prostě změřit nedal.
Na její rodině to bylo velice dobře patrné a jen ona, jakoby zázrakem, stále odolávala hranici „docentury“, na rozdíl od strejdy, který už mířil k druhé kandidatuře… A já se vždy po týdnu ozdravného pobytu pěkně zakulatil.
Bydlela daleko – až u Plzně, a to byl důvod, proč nebylo naše shledávání častější.
Ještě na střední jsem s ní vedl dlouhé rozhovory o tom co bych chtěl po škole dělat, a protože její vliv nebyl zanedbatelný, rozhodl jsem se, že půjdu také „učitelovat“. Jenže na přijímačky by se měl člověk asi trochu připravit, což u mne nehrozilo – ihned po úspěšné maturitě jsem si lehl a četl Baudelaira, Villona, Apollinéra a další, a když mě na pedagogické fakultě zkoušeli ze zpěvu, zazpíval jsem jim „Mávátko“ od Nohavici.
A bylo na dva roky vymalováno…
Svoji vlast jsem bránil (pro později narozené - základní vojenská služba) za Prahou, vzdálenost mezi mnou a tetou Libou se podstatně zkrátila, a mohli bychom se vídat častěji – nebýt aktivního a odlišně sexuálně orientovaného politruka, který mne raději viděl na rotě, než na opušťáku.
A tak jediný opušťák, který jsem dostal (paradoxně za nástěnku „proti kouření“, ačkoli jsem tehdy v pohodě zvládnul dvacet startek denně), jsem strávil u ní, u její výtečné a nekonečné kuchyně a s lahvičkami vína podivné kvality, nicméně neodolatelné kvantity.
A léta běží…
Mé princezny se povdávaly, moji princové zůstali u ČSA a já začal bojovat s větrnými mlýny života. Ženy se mi do něj, popravdě, míchaly víc než jsem si původně myslel, ale nevadilo mi to. Jen jsem si stále neuměl představit, že zůstanu doma, budu se vracet o půl třetí z práce a doma nacházet „stále veselou“ moji paní…
Sami uznáte (ženy mě čtící), že to by byla utopie…
Spoustu let prožil jsem sám (ve smyslu registrovaného partnerství) a na těle i na duchu necítil jsem nějakou mimořádnou zátěž, vznikající z nesplněné povinnosti v pokračování rodu, z nesplněného budování nemovitostí pro expaní Viktorovou, z vytváření nadhodnoty českého státu – to bych se asi umakal, vidouc dnešní raeting…, z nenaplněných přání potencionálních dědečků a babiček.
Jenže ouha, přišel čas podzimních večerů, pátečních depek a sobotních kocovin, přišel čas odtikávání biologických (nelogických, viď Gottíku) hodin a vůbec pocitů, „že mi něco chybí…“
Bylo namístě si to, v současné konzumní společnosti, pořídit.
Možná mi to nebudete věřit, ale potkal jsem SVOJI tetu Libu. Není to hra na city, pocity ani jiná duševní zákoutí. Není to snaha zaujmout čtenáře za každou cenu – kdo nechtěl už tu není, že...? Čím víc o tom přemýšlím, stalo se něco, co se opravdu nestává každý lidský život.
Stal se zázrak.
Teta umřela když jí bylo padesátčtyři – rakovina slinivky – v dnešních dnech hodně medializovaná panem Dlouhým – ale věřte, bolelo mě to víc. A to si pana Dlouhého opravdu vážím. Na druhou stranu, ty cigárka udělaly svý, ať už si o tom myslíte cokoli.
Teta Liba mi nechala jednu obrovskou životní moudrost – pak jsem ji slyšel a viděl i ve filmu, ale to už jsem měl jasno (po 13 letech, aby ne…) – a to, že pokud chce být člověk se svým partnerem šťastný, spokojený, bezpečný, jistý a tak dále, je třeba pouze jediné – nechat ostatní lákadla na pokoji.
Ona jsou. A zřejmě vždycky budou. Nicméně já se na ně jen s potěšením koukám a pokaždé, když začnu přemýšlet o eventuelních „možnostech“, vzpomenu si na slova mého bratránka, který mi, na otázku:
„Co strejda, nenajde si nějakou ženskou?“, odpověděl zcela bezprostředně a jednoznačně.
„Táta ?! To ani náhodou, to je labuťák…“
Tak jo, už vím, co jsem celou tu dobu, při objevování žen, netušil.
A že jsme dva, mi vůbec nevadí…