Duševní Masochysmus

Nejkrásnější věc je pokořit svoje ego.
Kam se hrabe pouhý řezání se, nebo jiný ubližování vlastnímu tělu- je to nic oproti týrání vlastní duše. To je ještě krásnější pocit, než kapajcí krev z otevřený rány.
Zroňovat se ve svým nitru je jako droga, pořát je zapotřebí víc a víc.
A je to vlasně koloběh. Když ublížím svojí duši ublížim začas svýmu tělu, a když ublížim tělu, tak pak zas svý duši.
Ničit svoje nitro na padrť, svoje city rozmlátit na maličký kousíčky, to je krásnej pocit. Je nádherný, když můžu trpět. miluju to, ráda trpim a potřebuju víc- každej den, pořád dokola.
Když cítím, že moje ego, už takhle hluboko pod nulou, je znovu víc ponížený, cítím se skvěle, protože trpim. A když mi ublíží někdo jinej, ten učínek je pořát tak krásnej, možná ještě lepší, že je to prostě doopravdy. když mi někdo ublíží, já se tim užírám a moje duše se rozpadá a city umíraj a ego padá.
Toužim se zničit, uplně celou svoji existenci- jak tělesně tak hlavně duševně. Když trpim, jsem šťastná a chci trpět ještě víc.
Když mě někdo poníží, nebo mi ublíží, je nádherný pak nad tím přemejšlet, brečet pro to a radovat se z duševní bolesti.
A proč si lidi ubližujou na kůži? Protože duševně nějak trpěj. Když já trpim duševně, pak můžu i tělesně, mám
prot to důvod, je to krásná harmonie utrpení.
Chtěla bych všem odhalit svoje nitro, aby pak všichni se po něm prošli v okovanejch botách s ostruhama- pak budu něco cítit. Budu cítit bolest a když ucítím bolest, budu si připadat živá.
Nejsem mučedník, ale je krásný za všechno se moci obviňovat, přináší to další duševní bolest a utrpení.
Zničit, naprostá destrukce vlastního já, dozbít, pošlapat, ukřižovat, zmlátit, umučit, zabít svoji duši už takhle potrhanou jak cáry starýho hadru na podlahu.
Všechny emoce ponížit a degradovat-vysmát se jim.
Když mě lidi nenávidí, nebo aspoň nemaj rádi, užívám si
to. Užívám si, když si ke mě ve vlaku nikdo nepřisedne, když si lidi o mě šuškaj hnusný věci, když se na mě pohrdavě koukaj, když mě ponižujou, nadávaj mi.
Je krásný úžírat se uvnitř svýma citama a pocitama a nikomu to nepovědět- o to víc to bolí.
Duševní masochysmus.
Když zabiju všechny city a celou svoji duši, pak zabiju i tu zkurvenou lásku, co je vlastně stěžejním místem mojí vnitřní bolesti. Pak, až to bude všechno mrtvý, já budu uvnitř taky mrtvá a už se mě nic nebude dotýkt a bolet.
bolest v bolesti je vykoupení....