Mrtví kolegové

To je divný čas, ve kterém dny míjí sami sebe, jen proto, aby se vysmály těm, kteří tápou sem a tam.
Vyšehrad se tyčí nad Vltavou a těm vnímavým našeptává slova těch, kteří spí již dávným spánkem v útrobách Slavína. Ti mrtví prochází světem sem a tam, neboť věčný spánek ruší věčné procitnutí a prozření.
Karel Hynek Mácha dumá před svým náhrobkem nad ,,Marným voláním!“ Proč já hlupák se hnal onoho listopadu z Radobýlu hasit litoměřickým chrapounům stodoly? My prosťáčci jsme hasili jako blázni a pupkáči postávali v povzdáli a měli jen starosti, aby jim toho moc neshořelo. Ani jednoho jsem neviděl s vědrem vody. Proč jen jsem musel hasit, co mě nepálilo? Oč lépe by se měla Lóri s malým Ludvíčkem? A kdybych jen tušil, že jim podobní parchanti si narejžují prkenice k prasknutí díky mým dílům, nenapsal bych ani řádku. V bídě jsem zašel, toť moje volání!