ani takovej prznitel to nemá lehké.

sedím v kupé, jedu za pracovní povinností a přistoupí mladá dívka a docela k pohledu. jenomže v závěsu, a ne nenápadně, zato zuřivě vtrhne její bodyguard, maminka. polknu a pozdravím a dočkám se náležitého jen zamručení. to abych věděl.
ale kupé je malé a pohledy kloužou. kloužou samy, kloužou, že chtějí. a dokloužou taky občas a náhodou na ty letní tvary, co nám je tak hezky vymalovala ta naše matka. tedy příroda. a jen co pohled můj ač sám si zavadí protože je, o ten jarní kvítek, hlídací dobrman s vyceněnými tesáky v tu samou vteřinu ukáže se. dobře, chápu, prznitel má taky nárok na trochu toho volna. kráčím po ulici a zas takový kvíteček a usmátej k tomu sluníčku, co ho už my, k půl století mající se, až tak nemusíme když je tropické. a to téměř dospělé dítko k zulíbání a s tak nevinným pohledem zakleté dračice si to vykračuje, ba přímo pluje s tatínkem po boku. a pohled tatínka, lva co je připraven zařvat a skočit, už jen ten pohled a klidně o hlavu menšího, stačí abych se jen rozhlíd, kde tu přechod.
a tak tatínkové a maminky takovýchto dítek k zulíbání, vědí a každý po svém, jak potencionální prznitel může být kdokoli od patnácti do chvíle než mi starobou vemou řidičák. vědí, že ani pancéřová vrata bytu neochrání to jejich ptáče před tajnými schůzkami pomocí všelijakých moderních technologií.