Všeobecná úvaha následků hry osudu

Co v člověku zbyde když ho všichni opustí? Co zbyde, když ztratí svou životní lásku? Nic, jen touha umřít a pocity samoty. Vím, láska bolí. Láska vyvolává zmatek ale také touhu. Touhu být milován, touhu žít či naopak touhu zemřít, už necítit nic. Co může člověk dělat když ví, že vše co měl už ztratil? Co může dělat, když ví, že už nikdy nebude moct být úplně šťastný? Někdy si říkám, že život není fér, že je to jen jedna velká hra a já jsem jen bezvýznamná figurka, s kterou si někdo krutě zahrává. Ten pocit ale jistě všichni dobře
znáte. V takových chvílích bych radši nebyla. Taky se Vám stává, že když už jste konečně šťastní, tak se vše začně znovu a znovu hroutit, jen proto aby Vás to zase katapultovalo na dno? Většinou se v takových chvílích snažíme přesvědčit, že bude líp, že máme jen špatné období a vše se zlepší. Ale co když už nás nebaví se znovu a znovu odrážet od dna, jen proto aby jsme poté upadli ještě hlouběji? Říkéme si, k čemu to vše vede a když se konečně na chvíli dostaneme zase do té lepší části tak si ji nemůžeme ani pořádně vychutnat, protože se jen třeseme a bojíme, kdy to skončí, protože víme, že to zákonitě skončit musí. A tak se bojíme konce a život se stává jen krutou hrou. Tehdy se sama sebe ptám, jestli má tohle všechno cenu. Jaký má tohle
všechno smysl? Říkávám si, proč tu vlastně jsem. Často mě napadá, že jen proto abych trpěla. Ptávám se sama sebe co můžu dělat pro to, abych si to alespoň trochu nějak zjednodušila, nebo dokonce abych to zlepšila. Zrovna mě napadají tři způsoby, které mohu v takovýchto situacích uplatnit. Můžu si říct, že je život krátký a že ho musím žít naplno, což je asi ten nejlepší způsob. Bohužel, k tomuto způsobu musí mít člověk alespoň nějaké předpoklady a nějakou naději, musí být silný a pomáhá i podpora okolí. Pokud toto nesplňuje nabízí se tu další možnost.
Zakázat si všechny city. Nic necítit, nic neřešit a jen tak živořit, žít ze dne na den jen tak přežívat, stát se bezcitným, proti všemu se obrnit. Což není dobré a často to po nějaké době
může vést ke třetí možnosti. Možnosti to úplně vzdát, ničím se nezabývat, nic necítit, o nic se nestarat a vše vzdát. Možnosti zprovodit se ze světa. Bohužel ani tato cesta není neobvyklá a je navíc zbabělá, ale ne odsouzeníhodná. Všichni by jsme měli dokázat pochopit proč to někteří z nás dělají, proč to jen tak vzdají. Já to poslední dobou chápu až moc dobře. Jak snadné by bylo podřezat si žíli, vzít si prášky či jen tak skočit? Prostě jen napsat dopis a ukončit své trápení? Je jen na nás jaký způsob si vybereme. Zaleží však na tom, jak nás při rozhodování ovlivní okolí. Proto by se každý měl snažit pomáhat všem v okolí, o kterých ví, že jsou právě na dně. Kdo ví, kdy na dně budete zase Vy a budete potřebovat pomoc okolí?