podivný řád a řádný chaos.

chaotický řád musíme systematicky atakovat svou touhou po jiném řádu pro zbytek krajiny nepochopitelném. protože pouze s touto krajinou spojený a jinde naprosto nejasným, anebo případně jen přezíravým. a následně se pevně držet nově vytvořeného, který není nikdy hotov a rodí se sakramentsky dlouho, než tvým úsilím a tlakem se ti povede vytvořit něco co ještě tvá osobnost unese. a postupně nabudeš přesvědčení, že jen blázen, jako ty se může udržet na zdravém rozumu v takovémto řádu, který se pomalounku stává útočištěm pro další zoufalce, ovšem bez vlastní energie.
a ty najednou konečně pochopíš, že takovíto řád tě jen ničí a po pár letech, tedy v poslední dekádě kdy ještě můžeš na nohy, anebo taky ne, ale mozek poháněn tvou nezlomnou energií ještě může němě zařvat uprostřed obrovité poušti. a nakonec ta poušť co si právě objevil tě jen tiše schová a uchlácholí pod svou omhromitou. sílou, která ti imponuje protože je konečně nekonečně silnější než tvůj řád a tak se nově nabytou pokorou poddáš.
a pak už jen dotek božké muziky, anebo jakéhokoliv výtvoru geniality na kterou nikdy nedosáhneš tě na chvílí zas srazí na kolena a pokud to ještě zvládneš, můžeš se začít usmívat.