pravda vystavovaná na odiv

jak moc je pravdivě odhalená skutečnost své nahoty, ať už doslova, anebo jen přeneseně? jak moc je pravdivé takovéto odhalování své pravdy? samozřejmě, že nesmí existovat jakékoliv jiné než jen vnitřní hranice takovýchto taky pravdivých skutečností.
dnes, tj. posledních třicet roků, se dává za pravdivou skutečnost odhalování násilí všech forem vystavováním na odiv, kterou započal Jean-Luc Goddard. a u něho poprvé se mohla stát „záporná“ postava hrdinou. Alfred Hitchcock jako ztělesnění děsu se dokázal mistrně vyhnout jakémukoliv detailu obrazového ztvárnění právě toho děsivého, a přesto působivého příběhu. a Quentin Tarantino se svým mechanickým pomerančem vše završil. přesto tihle filmový obři dokázali toto násilí natočit bez detailů, jakými se pyšní snad všichni tvůrci pc her a krimi seriálů.
a do toho si paní v „nejlepších“ letech vystaví obrovitou chlupatou bradavici na obědě v restauraci, i když toto neblahé znamení má na místě, kde byť i jen volně puštěné vlasy vše zakryjí.
a tak vystavováním své pravdy si posouváme své vnímání „pravdivé skutečnosti“, protože proč vůbec něco skrývat. to je přeci tak pokrytecké!
estetika galérií nám pak může nabídnout leda tak vidličku zapíchnutou do elektrické zásuvky. (to není vtip)