(Ne)splněné sny?

Každý má svůj dětský sen. Nějaké to přání, které by se mohlo vyplnit. Já už třeba dlouho vím, že princezna ze mě nebude, a že ani nepojedu do vesmíru na dovolenou.
No jo, četla jsem a viděla mnohokrát Star Trek :)

Ale pořád mi zbývají přání, která jen čekají, aby byla vyplněna. A čekat mohu ještě dlouho. Naříkat nad rozlitým vínem je zbytečné, přesto si občas ráda zanadávám a postěžuju.

Dnes mi došlo, že ačkoliv miluji knihy a na pultech knihkupectví stále leží mé vytoužené tituly, nemohu si dovolit je koupit a tak trochu se snažím tu chuť popřít a dělat, jako že o těch knihách nevím. Je to lepší než si ji koupit a pak naříkat, že to byla hloupost a jak vyřeším tu a nebo tamtu situaci. Už jsem se s tím smířila.

Ale co asi jen tak hned nepřekousnu je, že bez vlastně nějaké zásadní příčiny jsem přišla o svoji samostatnost a nezávislost. Vždy jsem byla spořivá a neutrácela za hlouposti, přesto se mi nedaří udržet v kapse více než pár korun a jsem závislá na podpoře mé milé polovičky. Nejsem z toho nadšená, dost mě to trápí. Přesto ač je to zřejmě v tuto chvíli opravdu zbytečné téma, jsem mnohokrát již nastínila možnost spojit naše životy v jeden.
Dokud nebudu mít školu hotovou a to že ještě pár měsíců musím počkat, a nějakou práci, která mě uživí, ne jen zkrácený úvazek a vidinu takového množství peněz, aby to pokrylo pouze mé nutné životní náklady. Přesto se mé myšlenky ubírají k jednomu dni, který navždy změní náš život. Také bydlet společně u rodičů, není zrovna výhra.
Ach bože! Samozřejmě že se to dá, celkem obstojně, přežít. Skoro nic nemusím dělat a ne že bych nechtěla, ale k ničemu mě paní domu nepustí.

A i když to všechno (najít si OPĚT vlastní hnízdo, dokončit školu a najít práci, něco našetřit) vím, stále mi dost dobře nedochází, že to nejde - ani první krok k tomu, že je ještě čas.
Hezky se to říká, ale hůř se to snáší, obzvláště, když je teď období, kdy mé vrstevnice se vdávají, rodí své prvorozené a stejně tak i naši společní známí.

Bojím se snad něčeho? Že čtyři a půl společně prožitých let se nenaplní v něco víc, že zůstane jen u vztahu, který skončí? Bojím se toho, že pověrčivost (mé drahé polovičky), že pokud se do sedmi let nestane něco důležitého - svatba, dítě, nebo nějaký zázrak, vztah se nevyplní a zanikne? Sama nevím, miluji a jsem milována.
Tak proč mě nějak bere, že na jakýkoliv film se podívám, přečtu knihu, tak se objevuje zakázaná tématika?
No jo. Vrátit se do reality, jít pracovat, učit se... nic jiného mi vlastně ani nezbývá.