Naše malé nic

Je zvláštní, jak lidskou osobnost dokážou ovlivnit zdánlivé maličkosti, které mu většinou způsobí jeho nejbližší a jsou přesvědčeni o tom, že i když to nebylo to nejlepší, co mohli udělat nebo snad říct, dítě popřípadě pubertální dítě to jistě zapomene či vypustí. Škoda, že to takhle ve skutečnosti nefunguje.

Neustále se setkávám s tím, jak na mě doléhají zážitky z ranného dětství, kdy jsem ještě takzvaně tahala kačera. Byla jsem vždy strašlivě upovídaná a veselá, ale jakmile mě rodiče tlačili do dětských soutěží, kde se muselo jít na pódium a podávat výkony ať už ve zpěvu či tanci, nebo jiných šílenostech, co dospělí vymysleli pro zábavu dětí, popadaly mě záchvaty šílenství a nikdo mne na pódium nemohl dostat. Bohužel, občas mě tam opravdu dopravili násilím, a já musela soutěžit. Vždy jsem radši všechno kazila, jen abych se nemusela poměřovat s ostatními nadšenými či stejně utrápenými soutěžícími. Opravdu, už tehdy jako tříletá jsem nesnášela poměřování a soutěžení, závody a bojovky. Jenže když máte tři bratrance a ještě bráchu k tomu, je asi nemožné se těmhle hrám vyhnout stejně jako porážce, která vždycky následovala.
Nutno podotknout, že mí bratranci i bratr byli pro soutěžení a sport doslova stavění. Odmalička je rodiče k něčemu vedli, ať už to byla cyklistika, závodní lyžování, či stolní tenis. A já jako odpůrce srovnávání, jsem jako svůj ideální sport našla jízdu na koni a vždy jsem si sama sebe představovala v sedle a ne na stupínku vítězů a úplně v nejlepším se zlatou medailí na krku.
Naneštěstí mé představy se neshodovaly s představami mého dědečka, který při každé příležitosti dával najevo, jak jsem strašlivě shnilá a velké nic, oproti bratrancům, kteří vesele trénovali a vyhrávali. Jak strašně mě to mrzelo, když na rodinných oslavách byla všechna jeho vnoučata vychvalována až do nebes a já byla jen jakási přítěž, prostě ta holka s velkými váhovými výkyvy, právě proto, jak jsem byla ponižována.
No, člověk by řekl, že po deseti letech si na to už ani nevzpomenu. Opak je však pravdou a zážitky z dětství se promítají i do věcí, se kterými zdánlivě nemají nic společného. Ku příkladu, pět měsíců mám přítele, mám vztah, po kterém jsem nikdy netoužila a právě proto je pro mě nyní tak cenný a úžasný, protože jsem si myslela, že nikdy nic takového v sedmnácti letech cítit nebudu a ani nenajdu nikoho tak skvělého, jako je Matěj. Asi vždycky se najde něco, co ve vztahu skřípe a dělá problémy. Nejdříve mi to tak nepřišlo, ale po tom co opadla prvotní bláznivá zamilovanost a náš vztah se posunul na trochu jinou úroveň, došlo nejdříve Matějovi a pak i mě, že to, jak strašně malou sebedůvěru mám, dokáže narušit i ten nejpohodovější den. Stačí maličkost, třeba, že se do mě Matěj jen s něčím trochu naveze a já se okamžitě uzavřu do sebe a začnu si myslet, že jsem naprosto neschopná. Nejdřív si myslel, že jsem prostě moc urážlivá, ale pak jsem mu vysvětlila, jaký mám blok z dětství. A pro něj to nebylo vůbec žádným překvapením, protože zažíval něco podobného, ne ze strany rodiny, ale od kamarádů a spolužáků a je až fascinující, jak malé děti dokáží být kruté.
Opravdu něčím takovým prochází každý člověk a je jen na něm, jak se s tím popere? Opravdu se v dnešním světě už odmalička učíme, že jen s ostrými lokty dojdeme nejdál a že kdo je větší svině, vyhrává? Upřímně, je mi z toho všeho docela bídně. Nevím jestli je to jen „českým“ prostředím, ale opravdu, kam přijdu, tam vycítím určitou rivalitu, nespokojenost či závistivost. Já vím, že to vyznívá, jako bych se snažila o návrat hippie stylu života, ale vážně mi často připadá, že kdyby se mezi nás vrátilo o trochu víc lásky a pochopení tak snad... ale ne, co si to namlouvám. Vždycky budeme všichni soutěžit mezi sebou o větší oblíbenost ve společnosti, lepší práci, větší dům.. a občas se najdou ti ustrašení nesebevědomí jedinci, kteří radši utečou z pódia.