Neremcej, když nic neděláš

Lidé ve světě trpí v současnosti možná více než kdy jindy. Vzrůstá rozdíl mezi těmi, kteří mají mnoho a těmi, kteří mají málo. Politici mají plnou hubu keců, ale ve skutečnosti nic nezměnili a ani nezmění. Možná se najde pár vlaštovek, ale ve velkém měřítku nezmění nic. Bohatí budou stále bohatší, chudí stále chudší a ti, kteří jsou uprostřed, budou mít co dělat, aby nespadli mezi ty, kteří jsou dole.

Mladí lidé mají problémy sehnat práci a kdekdo nedobrovolně sedí na pracáku. I my sami máme plnou hubu keců, ale neděláme s tím nic. Sedíme v hospodě u piva a remcáme nad tím, jaká je to hrůza. Ale neděláme nic.

Nemáme ovšem právo reptat, když nic neděláme. Právo reptat přichází až v okamžiku, kdy zkusíme něco změnit a ono se to nepovede. Tehdy můžeme reptat.

Takže je jediná věc, kterou můžeme udělat. Nereptat, ale začít něco dělat. Řekl bych, že je dokonce naší povinností pomoct těm, kteří se nemají tak dobře jako my. Navštívit nemocného. Zajít na návštěvu za opuštěným. Darovat peníze chudému.

On je to totiž nejen dobrý skutek, ale i věc, která pozvedá naše srdce. Práce pro druhé a skutky lásky k bližním nás činí lepšími. Jsme schopni více vnímat utrpení druhých až tehdy, když se sami aktivně zapojíme do odstraňování tohoto utrpení.

Ale ono vůbec nejde o nás. Jde o to, abychom těm, kteří mají málo, darovali něco ze svého nadbytku. Abychom jejich život učinili lepším a snesitelnějším.

Možná pak jednou budeme stát před nebeskou bránou a klepat a vrata se otevřou.