Jiní

Při každém setkání s Tebou si uvědomuji, jak moc jsme každý jiný. Já preferuju chvíle ve společnosti a ty zas naopak chceš být co nejvíc se mnou sám. Nikdy jsem těch našich chvil strávených o samotě nelitovala a ty doufám těch vícespolečných také ne. Je to obecnou tolerancí nebo jen počáteční zamilovaností?
Jsem člověk "krátkodobé spotřeby" mám chuť na čokoládu? koupím si ji. Chce se mi jít do kina? Jdu - i kdybych měla být dva dny o rohlících. Než spořit 10 let na nový dům s obří zahradou, raději se spokojím s bytem a nájmem. Stačí mi týden v Jižních Čechách, nemusím letět do Londýna. Je to mou leností či skromností? Kladu si nízké cíle?
Raději budu denně chodit do školy a učit s vědomím toho, že dělám něco dobrého pro druhé. Musím vidět význam v tom obřím soukolí společnosti. Asi je to naivní a dětské pojetí světa, neschopnost vidět dál, za hranice mého světa. Vím, že tvůj problém to není (je-li to vůbec problém), ale nevím, čím to je. Chápeš víc souvislostí nebo práci chápeš jen jako práci a nic víc?
Já ráda improvizuju, skoro mi chybí momenty překvapení a náhlých rozhodnutí v běžném životě, zatímco ty chceš mít vše předem naplánováno, nerad se přizpůsobuješ náhodným okolnostem, využíváš náhlých příležitostí...Je to strachem nebo zkušeností??? Svým způsobem bych za to měla být ráda, můžu ti věřit a cítit se bezpečně, ale na druhou stranu mě to trochu nudí.