Brácha

Starší sourozenec to má v životě složité.. Měli bychom dostat v porodnici něco- jako manuál. Jak se chovat, čeho se vyvarovat a jak podporovat, protože my to máme s těmi uzlíčky, co první měsíce svého života jenom "řvou", opravdu těžké. My nejsme rodiče, nemusíme vychovávat a měnit ta batolata k obrazu svému- my musíme svůj život přizpůsobit tak, abychom byli vzorem.. My musíme tím, že si podmaníme svou budoucnost donutit jejich svědomí k tomu lepšímu.. Mučíme je, zlobíme.. Mnohdy-krát rozpláčeme a všichni to považují za rozmary puberťáků. Ale nikdo si ve skutečnosti neuvědomí, že se v noci budíme se zlými sny, kdy se o ně bojíme a kontrolujeme jim dech. Kdy sedíme u prcků na postelích a v tichu noci pečlivě nasloucháme jejich tlukoucímu srdíčku. Kdy je vezmeme poprvé do náruče, nebo oprášíme kolena. My z toho pouze neděláme vědu! To ale neznamená, že to neprožíváme, že nelitujeme, stejně jako rodiče. Nikdo neslyší, co si šeptáme, když máma s tátou spí.. Nikdo nevidí magii, pouto, které je mezi námi a které nedokáže nikdo zlomit. Co na tom, že se hádáme? pereme? Co na tom, že se nedokážeme domluvit, i když je mezi námi rozdíl třeba i 11 let? My je milujeme. Jsme jako strážní andělé. Nebáli bychom se pro ty malé čertíky položit život. Jako by naše srdce byla na stejné vlně. A pokud jedno nefunguje, nemůže tlouci ani druhé. I když my je milujeme a oni si myslí, že nás nesnášejí!! :) My tu nejsme proto, aby nás zbožňovali- na to mají maminky. My tu jsme proto, abychom se postarali o jednoduchou věc. Aby oni, co postupně rostou a dospívají jednou- třeba nebyli jako my.. Protože, ač to rodiče nevidí, my nejsme tak zlí, či škodolibí nebo zákeřní. Každá jejich slzička nám trhá srdce. Jen chceme, aby z nich jednou byli ti nejlepší!