Minulost mých životů

Minulost je jako nesetřená zaschlá slza na tváři každého z nás. Slza, která se neschovala do kapesníku, ale je stále vidět kudy tekla. Prostě i po mnoha letech víš, že byla. Tak jako tehdy, tak i dnes se každá část přítomnosti stává v okamžiku minulostí. Děje se tak rychle, že pokud nad tím nezapřemýšlíš ani si toho nevšimneš.
Dřív jsem byla jiná. Dřív jsi byl jiný. Jiný na to abys spoustu věcí nedělal tak jako teď. Zkušenost a události života mění nás samotné. Utváří se mi v hlavě dojem, že můj život tvoří více bytostí než jen moje „já“ žijící teď. Připadá mi, že včera nebo před 5 lety jsem to nemohla být já, ale někdo jiný, kdo žil, rozhodoval a určitým způsobem se choval. Věřte tomu, že dnes je dnes a v takovou jakou mě znáte jsem se narodila z té předešlé bytosti.
Minulost mi kříží cesty. Právě kvůli tomu, co bylo se ve mně vzdouvá obava z budoucnosti. Obava z něčeho co jsem prožila v mém předchozím „minulém“ životě mě omezuje a ovlivňuje v mých nynějších rozhodnutích.
Stále hledám tu pubertální holku, co si nepřipadala tak šílená, i když ve skutečnosti byla. Holku, která měla plnou hlavu plánů a neochotu je ztratit. Holku, která byla nejsvobodnější, než kdykoliv jindy. Bohužel už jí v mém těle nemám. Nic není co bývalo. A z života zbudou v paměti jen nějak časově poskládané obrázky.
Neumím si říct. Mlč už. O čem to mluvíš? Na co si to hraješ? Myslíš si, že jsi lepší než dřív? Ale vůbec ne. Vím jen to, že jsem jiná než dřív. Možná horší. Možná lepší. Možná lepší pro sebe nebo možná horší pro tebe. Jediným smyslem těchto vět zůstává, že zítra už bych je třeba nenapsala. ?