Ukončení života

Ukončení života je pro někoho snadné. Prostě se pro něho život stane nesnesitelným a on se rozhodně, že už nemůže dál. Fajn, takže on si odejde, ale neuvědomuje si, že po sobě zanechává alespoň nějakou stopu, například své blízké a rodinu. Co mají dělat oni, když jim někdo odejde do říše smrti?

I já měla párkrát období, kdy jsem uvažovala o konci. Postě toho na mě bylo už příliš, ale bohužel, nebo bohudík jsem nenašla odvahu. Seděla jsem na podlaze a v ruce jsem držela nůž. Chtěla jsem to skončit. Ale pak jsem si uvědomila, že tu nejsem sama. Mám rodinu a svého kocoura Whiteeho. Pomyslela jsem si, co by se s ním stalo. Postaral by se o něho někdo? A co máma, táta, sestra i brácha? Co by s nimi bylo? Došlo mi, že bych s nimi už nikdy nebyla. Tak jsem se nakonec zvedla ze země a dál kráčím životem...

Bohužel moje kamarádka Maja si to neuvědomila a skončila svůj život. Vím, jak to se všemi otřáslo. Její máma se zhroutila a týdny sedávala v jejím pokoji a na nikoho nereagovala. Jen si mluvila sama pro sebe. Nikdo jí nemohl pomoci.
Asi po měsíci jsem jí zase navštívila a ona konečně promluvila, že už prý Maju necítí. Nejdřív jsem nechápala, tak mi to vysvětlila. Celý ten měsíc co tu vysádala, byla Maja s ní. Povídaly si spolu. Ale nyní už odešla. Je pryč a zbyla po ní jen prázdnota. Já jsem nevěděla, co na to říct. Jen jsem doufala, že Maja konečně našla vytoužený klid a mír.

A to je právě to nejhorší na předčasném ukončení života. Vždycky tady zbyde někdo, koho ta ztráta raní. Ten který odešel, už nic necítí. Bohužel to se nedá říci o těch, kteří musí dál kráčet po zemi s hlubokou ránou v srdci, která se už nikdy úplně nezahojí. Jednou to přebolí, ale vždycky tam ta rána už zůstane. S tím nejde nic udělat. Na to neexistuje lék. My živý prostě musíme pročovat dál na cestě životem. S jedním si ale můžeme být jisti. Smrt si nás najde, a proto jí nemusíme chodit na proti. Smrt si na konec najde každého...