Nejsem dokonalá, ale nikdo není bez chyby

Nutí mě uvažovat. Otevírat nové dveře od nových skutečností. Chci se k tomu postavit tak, aby to bylo správné. Jen nevím, co přesně slovo „správné“ znamená.
Všechno začalo jedním snem. Pokušením… Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Byla to až moc krásná pohádka. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, či snad dokonalé a už vůbec ne, že to bude napořád. Díky tomu co se stalo jsem připravená na realitu. Ta pohádka o happy endu mě donutila přemýšlet nad tím, jestli vůbec něco takového existuje.
Chtěla jsem zůstat tím malým naivním dítětem. Se svými ideály a se svou pohádkou se šťastným koncem. Ale již ve velmi útlém věku mi ukázali jaký svět doopravdy je. Potom tedy musíte pochopit, že bylo krásné zjištění, že pohádky existují. Stala jsem se tím naivním dítětem, protože když jsem byla malá tak jsem to nezažila. Najednou jsem byla velká a se svou pohádkou jsem poznávala svět. Čím byl krásnější, tím víc jsem věřila. Nasadila jsem si růžové brýle a byla spokojená. Přestala jsem vidět realitu a málem jsem si nevšimla, že mi ujel vlak.
Nemám zdání, kdy přesně jsem je sundala. Ale bylo to za pět minut dvanáct. Tím si jsem naprosto jistá. Už nechybělo moc a já mohla stát nad velkou propastí. Nekonečnou dírou avšak o to s tvrdším dopadem. Něco, možná někdo mi otevřel oči. Vidím vše jasně. Už nejsem to naivní dítě, co věří na pohádky s happy endem. Jsem dítě, co věří v jednu osobu. Už vím, že se na ni nemůžu upnout. Ale můžu věřit v ni, v nás. Vždyť nic není ztraceno… A pokud chcete, můžeme říct, že je to tak trošku pohádka. Jen ten konec necháme otevřený. Protože, kdo z vás mi řekne „co přesně je ten happy end!?“