Modrooký andílek

Dnes odpoledne, cestou na trénink, jsem na jedné ze zastávek vykoukla z okna tramvaje: s úsměvem na rtech (snad to bylo z toho zamilovaného páru sedícího hned přede mnou.. nebo z vnitřího tepla, kterým mě tanec naplňuje a to i tehdy, když mám do zrcadlového sálu teprve namířeno..) jsem sledovala okolní svět přes mírně zamlžené sklo. Na chodníku, mezi nervózními lidmi čekajícími na tu správnou tramvaj a neustále kontrolujícími hodinky, aby náhodou nezmeškali něco důležitého, vesele pobíhala malá holčička. Krásný, blonďatý andílek, na jehož jemné tvářičce se odrážela dětská radost a sladká bezstarostnost.. Smála se na mě. Dívala se na mě svýma kouzelnýma modrýma očima a cenila drobné zoubky jako perličky. Smála se na mě a mě zalil nepopsatelný pocit… pestré, živé barvy, které z děvčátka vyzařovaly se spojily s mou zvláštní radostí z toho, že z téměř přeplněné tramvaje si andílek vybral zrovna mě. I taková maličkost mě skoro dojala. Náhle mi v hlavě zaznělo moudro, že člověk by se měl stále radovat z malých věcí. Jsou všude kolem, stačí se jim jen otevřít.. Není vůbec snadné být šťastný. Mám na mysli opravdové štěstí, stálý stav mysli. Jednou za čas se každému stane, že ho určitá událost raní, že se mu nedaří v práci, nerozumí si s lidmi, které miluje.. Důležité je, aby se pak dokázal znovu postavit na nohy. Ten vnitřní hlas by měl být natolik silný, aby Vám dokázal pomoci vyplavat i z toho nejhoršího.. Ten plamínek někde uvnitř, který by neměl nikdy uhasínat. K tomu je potřeba přikládat.. je úžasné mít něco, co Vás vnitřně naplňuje. Něco, na co se můžete vždycky těšit a z čeho budete šťastní. U mě je tím „něčím“ tanec. Když se soutředíme na to dobré, co nám život přináší, všímáme si pak stále více těch drobností, které nás dělají šťastnými a spokojenými. Víte, s úsměvem na rtech je venku krásně, i když prší a je zima. Například dnes odpoledne, cestou na trénink, jsem …