Padám.

Padám pomaloučku volným pádem, ale cítím to velmi silně. Přichází podzimní počasí, které jakoby umocňovaly ty pocity prázdnoty a beznaděje. Kde je nějaké záchranné lano, kterého bych se chytla, a vší silou držela. Kde je ten člověk, kterého jsem milovala? Otázky bez odpovědí, prázdné pohledy a prázdné dlaně. Na počátku všeho byla jako u každého románku láska. Veliká, silná a nespoutaná, taková co hory přenáší, co pálí, když venku mrzne. Kam šlápne, zůstává po ní otisk žhavých nohou. Je mi čtyřicet. Vím, mám vše, co bych měla mít a být šťastná. Dům, děti, vnoučata. Zdravá a milující. Pomalu se vytrácela z domu a já vím, že to tak musí být. Vždyť i já vylétla z hnízda silou vodopádu, ženouc se za svobodou a nezávislostí, daleko od starostlivých pohledů rodičů a jejich nebezpečně zdviženým prstem. Jo, jo i já bývala neposlušné dítko, které udělalo nejednu vrásku kolem ustaraných očí. A teď se to samé stává mně. Vrásky kolem mích ustaraných očí jsou hlubší a hlubší, výraznější a stále jich přibývá. Dům je prázdný. I duše už je prázdná. Bloudím a nevím proč. I ta láska, ta silná, nespoutaná je pryč. Potkáváme se s manželem v pokoji, ale naše mozky nemají téměř nic společného, o čem by se dalo mluvit. Asi jsme již zapomněli na ta slovíčka, co rozzáří pohled a zahřeje u srdce. Musím vám také tohoto muže představit. V mém pohledu už to není ten silný, milující. Je to pro mě stárnoucí despota, mluvíc jen o práci, nadávající na režim a hlavně, velice silně žárlící. Jeho neustálé narážky typu,, s kým jsi se zase ku…., když jsem měl noční, myslíš, že nevím, že flákáš?..“ Samozřejmě, že nikam nechodím, ale dokazování jeho výmyslů mě sráží víc a více na úplné dno, do propasti, kam padám volným pádem a nemám odvahu postavit se, oklepat, otevřít okno a vzlétnout jako pták, roztáhnout křídla a dlouho kroužit nad domem, který mi byl domovem, abych pak s proudem větru odlétla a našla novou lásku, která hřeje, i když venku mrzne a která hory přenáší.