přijímám, cos mi nadělil

Tak jdeme zase dál.
Strhaní a beze snů. S očima vyhořelýma, bez jasu, jen s odrazem okolí. S tváří bez úsměvu, ale s navracející se barvou kůže. S nosem neschopným vnímat vůně, ale dýchající aroma samoty, kterou jsme jako starou známou musely přijmout pod kabát. Jakoby nám vnitřnosti znovu rostly, obzvlášť srdce, to se neustále z nicoty rozpíná, asi proto tak bolí. Nezbylo než přijmout tu bolest.
Z jeho hlasu byl už cítit chlad. Ten byl cítit i z podzimního větru a taky z dědova těla. Značil jediné - je konec. Léta, lásky, života.
"Je konec." šeptá mi duše a tiše pláče. Pláče, i když s kamenným obličejem přijímám rány osudu. Všechno je jinak. Pláče, i když se s novou silou zvedám na nohy. Na holou zem mě přitlačila nejsilnější protivnice - smrt. Proti ní jsme bezbranní, nezbývá nám než ji nechat ukázat nám život ze základního úhlu.
S tajným, pokorným pláčem v osamělém pokoji přijímám od Boha co mi nadělil a znovu se zvedám. Dej mi jen Bože chvíli, než se úplně zvetím. Prosím, malou chvíli, potřebuji prožít svůj smutek. Prosím nenech mi utéct co potřebuji a nenechávej mě samotnou, protože samota ubírá mi sil.
Vím, že někde za koncem je zase začátek, jen si z toho všeho, co mi vypadlo z dlaní potřebuji poskládat nový oděv na cestu. Cítím se jako nahá. Bez zvyků, bez citů, bez motivace, bez znalosti co se smí, bez obrany, jen já. Sama, nahá v chladném světě, už jen ty jediný dáváš mi teplo. Často myslím na jeho teplé dlaně a slova. Ale už pouze ve vzpomínkách. Připustila jsem, že už se jejich teplo nikdy nevrátí. A i když vzpomínky by hřát mohly, nemám sílu představovat si je sálající. Teď jsou to jen chladné obrazy. Přesto vím, že půjdu dál. Jen mě prosím Bože nenech udělat další chyby. Ta nahota k nim tak svádí. Prosím, zůstávej se mnou, nejsem už schopná klopýtat sama.