Vzlétnout

Snad to vědomí, že jsem milována mi může pomoci jít dál.
Ráno vstát do života plného bolestí a večer ulehnout a spát, aby mě mohly mučit noční můry.
Obklopená lží znějící z úst milujícího se jako dítě choulím strachem a přemýšlím jen co bude dál..
Pluji v řece zapomnění, kde radost stává se jen mlhavou vzpomínkou a snažím se zachytit stébla jež mi slibuje klid...
Snažím se plavat v té řece, ale nejde to. Snažm s křičet, ale s každým nádechem se napiji té vody, slané jako slzy a hořké snad jako zklamání..
Marně mávám na lidi co stojí u břehu, ale vypadám jen jako tonoucí se ptáče spadlé z hnzda. To ptáče, které chtělo objevit svět a samo vzlétnout, avšak čekal ho jen krutý pád..
v hlavě mi zní ta slova, že jsem v bezpečí, že mě chrání, ale jsou tak stará...krásná...a lživá...
už nevím, zda se nemám nechat tím proudem unést pryč, pryč od všech smutků a shlížet jen z nebes na ta lidská trápení...
Vždyť i to ptáče nakonec takhle vzlétlo..