Ztráta

Je to zas tak za zamotany a jako vždy chyby...

Dneska a pár dní zpátky jsem se pomalu začala cítit štastně, pomalu jsem začala poznávat nové lidi, bavit se a konečně sem začala myslet na veselé vzpomínky. Ztráta… to je to co mě potkalo zruba před měsícem a s čím jsem se tak trochu vyrovnávala a vyrovnávám do dnes. Ale stačí jen jedna vzpomínka, jedna sms nebo fotka a vzpomínky a bolest je zpátky. Každá ztráta v mém životě mě bud hodně zabolí, prostě to přežiju a nebo jsem za ní i ráda. Nejvíce hrozné a nejvíce bolestné jsou ty ztráty, kterých jsme si nesmírně vážili. A co teprv když to byli lidi, přátelé.. kdokoliv ke kterýmu jste měli vztah a on/a se vám ztratil/a z života. Proč se vlastně ztrácí ty který doopravdu máme rádi? Ztratí oni lásku k nám, mi k nim a nebo jim neukazujeme to co k nim cítíme? Je spoustu dalších důvodů, ale proč se lidi, přátelé nebo i partneři po tom všem prostě rozejdou? Proč všechny vzpomínky nechaj zfouknout a na druhého třeba už nikdy nepromluví a nebo mu třeba dál ubližují? Ano vim že moje dnešní úvaha je plná otázek a odpovědi jsou tak někde v prázdnu.. ale odpověd najdou jen někteří a když už tak na určité vztahy, určitý problém, určitý čas a prostě určitou ztrátu. Já někdy ani sama nemám odpověd na mou položenou otázku a nebo na otázku, která mi motá hlavu.


Někdy bych si dala facku za moje myšlenky.. a za moje činny. Jak se můžu rozhádat s dobrou a několika letou kámoškou kvůli mýmo malýmu problému? A proč se moje kámoška může naopak naštvat kvůli kravině? Proč to dělám a až za pár dní mi dojde co jsem vlastně udělala..? Proč mi dojde až po tom všem že sem si něčeho ani nevážila..?
Možná je vztah něco jako přehrada.. přehrada kterou společně budujem, kterou zdobíme, o kteoru pečujem .. někdy je pevná a vysoká a někdy křehká a nízká, podle síly přátelství.. Pak se přehrada pomalu začne plnit všema konfliktama a špatnostmi až jednou prostě praskne a je jen na nás jestli přehradu opravíme nebo ne. Jestli dopustíme ztrátu přátelství(přehrady:D) enbo jestli zbudujem novou, jestli jí opravíme a nebo jestli jí necháme zbořenou..

Přátelství a ztah.. sami si ho vybudujem, sami o něj pečujem a sami si ho pak kazíme.. Bud my a nebo ten druhej, kterýho jsme si k sobě vpustili a nechali si s nim vzrůst vztah a důvěru. My si vlastně určujem s kym se budem bavit a tim pádem i toho kdo nás pak může zranit. My se můžem rozhodnout jestli se zamilujem a nebo někoho hned nazačátku odmítnem dál poznávat. (Aspon teda ve věčině případech, láska na první pohled nebo sympatie.. to je silné...) My můžem vztah někdy i zachránit a někdy už ne... Ale my nikdy nedokážem odstranit bolest která po ztrátě příde.. Možná tak zmírnit, ale v některých případech je to vlastně na nic.. Ano, když jste s přáteli nebo děláte cokoli co vám aspon na chvíli odvede myšlenky, tak se stejně nikdy nezbavíte myšlenek, které se vám začnou v mžiku množit v hlavě ač jste třeba jen minutu sami.
Jak se teda vyrovnat se ztrátou která opravdu bolí? Máte někdo odpověd na tuhle otázku? Jak se zbavit na celých 24 hodin deně špatných myšlenek na minulost.. na to co bylo.. na to co jsme ztratili.. co bysme mohli ztratit... ?
Stejnak každej ví a každej si to nechce připustit, že i po měsících si občas připomenem to co jsme ztratili, to co jsme měli, každej si uvědomí, že toho co měl nebo koho měl si možná ani patřičně nevážil.
Nyní jestli to má cenu tak bojujte o to o co jste přišli až do poslední šance a nebo to rovnou vzdejte.. Dělejte to co myslíte a to co si aspon myslíte že toho nebudete za pár let litovat. Co ale musíte dělat je vážit si přátel a všeho skvělého co máte nyní...