V propasti

Stojím na okraji hluboké propasti...narazila jsem na ni náhodou. Dívám se dolů a čekám. Ani nevím na co, prostě tam jen stojím a čekám. Lehký vánek mě hladí po tvářích, hraje si s mými vlasy. Zavírám oči, vychutnávám si ten příjemný pocit. Tak čisto, tak prázdno je teď v mé duši. Jsem šťastná, nic mě v tuhle chvíli netíží. Zakláním hlavu, dívám se na oblohu, bože, je tak nádherná. Poslouchám šumění korun stromů, poslouchám něžný zpěv ptáků a čerstvý vzduch tak voní...dýchám ho plnými doušky. Opravdu, je to neskutečně krásné. Mé oči sklouznou opět dolů. Tam někde hluboko v propasti, vidím malé jezírko. Něco na něm je, stále přitahuje můj zrak. Leskne se a třpytí, je tak průzračné, tak čisté. Je to jezírko mých slz. Oh, že bych snad tolik vyplakala? A co potom znamenají ty kameny kolem, stromy a keře, zelená tráva…a, a co je zač ta malá květinka, která se přede mnou pořád schovává...nevidím na ni, je hodně daleko, pořád ji něco zakrývá...CHCI ji vidět! Zdá se být tak zvláštní...A já...JÁ CHCI si ji utrhnout, chci poznat její vůni. Přitahuje mě jako magnet, je to až neuvěřitelné. Nevydržím to, touha po poznání je silná. Nadechnu se a bez přemýšlení skáču do té neznámé hluboké propasti…Proč? JÁ se prostě musím na ni podívat, musím se jí dotknout...