Ve chvíli nejhlubší deprese

Sedím v knihovně. Kolem mě je spousta studentů, většina z nich má jednoznačný cíl-sutdovat. Sedím, píšu, ani nevím jak se to děje, že píšu. Cítím, že šílím, že snad umírám, že to uvažování už není z tohoto světa. Nejsem schopna si číst, jít vypracovat referát nebo snad jít domů. Za hodinu a půl mám hodinu s L. Měla bych se těšit. Snad se i těším. Nevím, nepoznám to už. Je ve mně děsivé prázdno, mám ze sebe strach. Nejraději bych zemřela, tady a teď, právě v tuto sekundu. Je mi jedno jak, zkrátka nebýt, nežít, nevnímat, nepřemýšlet, necítit, nedoufat, nezklamat se a především nečekat.
Nemám světlý bod, který by mě udržoval při životě, pouze smrt. Každý jednotlivý den se blíží ke smrti. Nemám cíl, snahu, ani už touhu nemám. Nic mne nemůže zachránit. Nenávidím sama sebe za to, že je ve mně usídlena ta obrovská černá a krutá bolest. Nebýt! Jak jednoduché slovo! N-e-b-ý-t. Pět hlásek, pět písmen. Skrývají jeden význam.
Nejsem pánem svého osudu, nemohu dělat, to, co bych skutečně chtěla. Mám obrovskou a nebezpečnou chuť vyjít na věž a vrhnout se dolů. Vykašlat se na všechno a na všechny, zapomenout. Už toho bylo přespříliš, příliš mnoho toho, co člověk může snést a přežít. Nemocný, ztracený člověk.
Nikdo mne nepochopí, nikdo mi pomocnou ruku nepodá, protože není v moci jednoho člověka zcela pochopit utrpení člověka druhého. Spousta lidí má pro mě slova útěchy, ale neuvědomují si, že se míjejí účinkem. Jejich pomoc je zbytečná, je stejná, jako by nebyla. Kdysi jsem ji oceňovala, dnes už to nedokážu. Je to kruté a nespravedlivé, ale člověk je malý pán a nemá nad sebou moc.
Mám chuť vstát a utéct, jít pryč. Ale kam? Kam mohu utéct sama před sebou? Všude, kam se posunu, mně ta prokletá černá choroba bude provázet, neopustí mě hned tak!
Člověk jako já nemá v tomto světě místo, nemá. Vše je jen iluze, pozlátko, faleš a utrpení. A tak pořád dokola. Čekám, čekám a ono nic nepřichází. Je to trest a jsem si toho vědoma, ale více už trestaná být nesnesu.
Sedím tady, píšu a přitom musím odkrýt svůj záměr, a to ten, že čekám jako na smilování až se objeví on. Co až se objeví? Co bude horší, co bude lepší? Nic a všechno! Několikasekundová euforie bude vystřídána tupým a lhostejným pocitem prázdnoty, který se za pár chvil promění v zoufalství a utrpení bez konce.
Proč člověk čeká na něco o čemž stejně ví, že mu to úlevu nepřinese, ba právě naopak? Proč stále doufat v zázraky, když už po tolika zkušenostech nemá cenu v ně věřit?!
Chce se mi křičet, smát, plakat, vrhnout se mu (ať je to kdokoliv) k nohám a prosit ho za odpuštění, vyprosit si lásku, nekonečnou lásku a obětavost.
Co mi v tom brání??