Pozdravuj svou krásnou snoubenku

Myslím, že vím, co je láska. Myslím, že to víš i ty. Včera jsem si něco uvědomila. Něco zásadního pro mě a snad i pro tebe. Doufám. Celé odpoledne jsme se smáli, vyprávěli staré příběhy a dělali na sebe obličeje. Jako v desíti. Ale o tom nechci mluvit. I když to bylo příjemné.
Pamatuješ, příteli, na dvacátý duben? Tys spal u mě doma, na kožešině, a já vedle tebe. Nedotýkal ses mě. Ani's na mě nemluvil. A já byla šťastná. Kouzelně šťastná. Kdyby to nebylo takové klišé, přirovnala bych to k dvěma plujícím mrakům, nadýchaným a bílým, co se k sobě přibližují až splynou v jedno. Ha ha. Vím, že je to hloupost. Ale zároveň je to to nejlepší přirovnání, co může být. Rozuměli jsme si i beze slov. Vzpomínáš, ne? Chytla jsem tě za ruku a šli jsme na maliny k sousedům. Druhý den ráno mi pan Kutálek řádně mluvil do duše, ale to je vedlejší.
Takže sbohem. Pozdravuj svou krásnou snoubenku, i když mně jsi říkal, že jsem nejkrásnější ze všech. Víla, můza a aztécká bohyně. Já to nevnímala. Myslela jsem si, že mi to budeš říkat pořád. Milovala jsem tě. A nevěděla jsem to. Promiň.