Můj přítel Svíčka

Sedím v rohu . Nevím, co se děje a co dělat.
Všechny vzpomínky se přede mnou promítají jako naplátně.
Se zavřenýma očima a klínem plným slz, jak ochotně se vsakují do černých kalhot a zamokřují mé dlaně. Padají po tváři a hledají si cestičky pro únik.
Utíkají před minulostí.
Ale neutečou. Mají smůlu.
Jediné světýlko , jediná záře právě teď je hořící svíčka na stole. Odpočítává mi čas. Každou minutou se zkracuje její knot ..stejně jako můj život..
Dlouhé čekání, nekonečné čekání - čekání na smrt.
Slzy stále skapávají na mé ruce. Na ruce plné jizev.
Žiletka, nůž, sirky, zapalovač.Ti všichni se museli pěkně vyřádit.
Aspoň, že ty život baví. Každý z nich má svůj cíl.
Nůž uřízne, sirka upálí.
A co naplní můj život? LÁSKA? Ne, nebuďte směšní. Ta už si sbalila kufr ,co si tu nechávala a když odcházela, tak práskla dveřmi..a to, že pořádně.
Peru se s Úzkostí a Vzpomínkou na Něj.., které si vychutnávají každý zásah a ránu do mě.
Svými ostřími do mě kreslí díry jedna za druhou. Nešetří mě.
A tak jedný přítel, který mě hřeje, je stále ten plamínek.
Budu sedět a dívat se na svíčku jak nám společně plyne život.
Ale každý plamen jednou zhasne. I ten můj….