už to muselo ven

Poslední dobou cítím hrozně štěstí a lásku a ještě k tomu smutek a samotu, i když sama nejsem...čtu knihy, povídky....o smrti a samotě... dusím v sobě obrouvskou bolest a utrpení, ale jaksi sem tomu NIKDY nedala volný průchod a ani nechci !! sesypat se jak domeček z karet před svými blízkými !!! pro mě nemyslitelné !!! já totiž nesnášim, když mě někdo, ať je to kdokoli, utěšuje... to NE !!! a to všechno jen roste.... nabírá to na síle a až to příde tak já nebudu připravená !! už to takhle jednou přišlo... a nedokázala jsem to ovládat a to mě děsilo.. nedokázala jsem ovládat svoje pocity, ty které normálně potlačuju a nachávám to, že se s tím někdy vypořádám... já sice vím že to nikdy asi neudělám... ale nechci je prožívat v tuhle chvíli chci se postavit na nohy a dělat před ostatními, že se nic neděje.... nechci jim ukázat že mě na kolena dostane téměř cokoli, ať je to smrt, nemoc.... nebo jen bolestné vzpomínky, které se vracejí... a zapomenout nedokážu... a nechci.. protože to by pak ten člověk umřel nadobro, ale co mám dělat, když vzpomínání bolí, ale když na něj zapomenu tak to bude ještě horší.... :( nevim si rady... je to sice už 7 nebo 8 let, ale je to pořád tak čerstvé tak krvácející rána a nejspíš se nikdy nezahojí... nikdy už nebudu pohromadě, ale roztříštěná na kousky... a stále se svojí obrovskou bolestí.... a asi NAVŽDY...!!!