Chci změnit svět

Dobrý den,
těší mě, že vám mohu zaslat tento dopis, ani nevíte jak. Doufám jen, že se dostane do nepovolaných rukou.

Chci změnit svět. Úplně všechno bych na něm změnila. Nebe by nebylo modré, voda by nebyla průzračná, hvězdy by nebyly zářivé, lidi by nebyli přátelští, slunce by nehřálo a neosvětlovalo naše dny. Vše by bylo jak má být. Vše by bylo jak je…
Nechtěla jsme si přiznat, že je to možné, vlastně jsme prostě jenom nechtěla. Myslela jsme si, že když budu mít dlouho zavřené oči něco se změní. Třeba jsem si myslela, že se změní místo, třeba jsme si myslela, že se změní čas. Nic se nezměnilo, vše šlo dál. Uplynulo jen pár malých chvil. Chvil přesně vyměřených pro jedno takové delší zavření očí.
Potom jsme oči zase otevřela. A viděla jsme vše stejně jako před okamžikem. Stejně šedivé, studené a nepřátelské místo i čas byl téměř stejný. Takže od té doby chci změnit svět. Chci, aby přestaly být vypouštěny lži. Nejde přeci tvrdit, že svět je slunný, teplý a přátelský, když právě takovým není, ani minimálně není. Nemůžeme přece říkat věci, které budou klamat všechny kolem, až nakonec oklamou nás.
A co se stane, až jednoho dne otevřeme oči? Možná nic, a nebo možná konečně skutečně uvidíme. Slepota, kterou nám mohla dát spousta nádherných věcí pomine. Bude to bolet ne jen navenek, ale i uvnitř. Víte jak bolí bolest? Já, asi ne. Právě proto chci změnit svět. Co když ta bolest bude nesnesitelná, co když nás ta bolest bude užírat zvenčí i zevnitř. Co když se tou bolestí ztratíme.
A co když ne? V tom případě jsme pořád stejní. Jsme pořád jen lidé. A proto jsme se rozhodla, že chci změnit svět. Chci změnit svůj svět. Zapomenu na to, že jsme něco koutkem oka spatřila a dál budu vědět, že lži jsou od toho, aby se lhaly a pravdy od toho, aby se pravdily. A svět je slunný, teplý a krásný.

S úctou Váš drahý chovanec ústavu pro choromyslné