můj vnitřní boj

Poslední dobou mám poct, že se vzdaluju... od svých sester... proč ?? udělala jsem něco co ony odsuzovaly.... opusila jsem kluka, kterýho měly rády, protože ho znaly.... a šla jsem za svým srdcem.... za klukem, kterýho miluju... mrzí mě to a hlavně bolí, že najdenou jsem od nich daleko... dokonce mi řekly že jsem změnila... už rý ve mně nevidí tu moji upřímnost... čas vrátit nejde, že bych třeba jednou zase vplula do tý holky co ony znaly, ale zase mám něco co bych nevyměnila, i když to doposlední chvíle vypadalo, že se na srdce vykašlu a i když bych trpěla tak někdo by byl šťastný... milovala jsem jiného, ale můj kluk to už nebyl... kámošovi jsem jednou řekla slova: já se s ním nerozejdu a jeho se vzdám nevžy... ale až dojdu na konec této cesty už to možná nebudu já, ale to co ze mě zbyde... když na to vzpomínám a na to co jsem poslední dobou prožila mám na krajíčku, protože cejtím slzy, kteé se derou na povrch... a cejtím v sobě celej ten můj smutek, ale na povrch ty slzy se NIKDY nesměj dostat, protože toho je ve mě spousta a stále o dusím v sobě, kdyby se to na povrch dostalo, už by to nešlo zastavit.. je toho tolik, tolik ztrát, zklamání, smutku, krutých slov a moc smrti co jsem za ten svůj krátký život stačila prožít... a bude to jen přibývat, nkdy to nezmizí, ale jen to bude narůstat....je to jako nádor, ten taky jen roste... :(