Mám svého ďábla.

Mám svého ďábla. Svého osobního. Občas ho i vidím. Jeho tmavé oči mne propalují jiskrným pohledem, cestou spálí všechno kolem a když mne zasáhnou, dušička se mi chvěje, jakoby se jí dotkla písečná bouře. Svět mi nikdy nenabídl takové pokušení jako je v očích toho tvora. Pronásledoval mne a já se nemohla z jeho pout vymanit. Tak jsem ho nenáviděla a tak jsem ho zbožňovala... V jeho přítomnosti bych ho sežehla na popel a když tu není, moje mysl je posedlá myšlenkou na něj.
Teď jakoby se urazil. Je smutný, vím, proč to na mě hraje. Naposledy, když po mně vztáhnul svou dlaň, ucukla jsem, nechtěla jsem už znovu podlehnout, nechtěla... Teď kolem mne chodí a nemluví, vzbouzí ve mně lítost, abych po něm víc a víc toužila.
Dřív ke mně mluvíval očima. Teď je má skleněné, dvě tmavé koule, ve kterých se odráží proradnost celého světa. Očima mi sdělovat myšlenky. Očima mě sváděl ke špatnostem a očima mě ujišťoval, že mne má rád.
Očima mluvil.
Teď mlčí.

Je tohle výhra?