O pokoře

Pokora před spravedlností

Málokdy vidíme nebo cítíme, jak spravedlnost kráčí mezi námi, protože ji neumíme dost dobře rozeznat. Ona není důsledkem zúčtování ze zlem, je přirozeným vyústěním dvou protikladných úrovní činů. Hledání spravedlnosti je obtížná cesta mravního uvědomění si, že dlouhodoběji trpěná nespravedlnost vede k ohrožujícím a negativním vztahům mezi lidmi. Pokora před spravedlností, ať je jakákoliv, protože spravedlnost může mít i nepříjemné důsledky pro toho, kdo ji očekává, je jejím strpěním. Pochopením, že musí fungovat a demonstrací, že stále existuje v člověku místo pro její působení. Ten, kdo jednal úmyslně nečestně s cílem získat pro sebe prospěch na úkor druhých lidí a bez ohledu na důsledky, které druhým způsobil, bude dřív nebo později se svým činem konfrontován. Právo, které funguje v lidské společnosti nepůsobí zpětně ve většině případech, ale spravedlnost nezná institut promlčení. A protože je mocnější, než nespravedlnost, křivda i násilí, cítím před ní tichou pokoru a přemýšlím o ni.

Pokora jako pocit harmonie v duši

Když stojíme před velkým dílem, posloucháme hudbu mistrů, čteme krásnou knihu, pociťujeme něco zvláštního. Není to závist, že to neumíme udělat, ani touha to umět, ani snaha to před sebou samotnými, napěchovaným egem, to umenšit, abychom si před tím nepřipadali tak malí a nízcí. Není to obdiv, láska, blaženost, že smíme být tak blízko vrcholu výronu lidské duše. Je to dokonalé ztišení a pozornost, je to přichýlení se a čerpání ze zdroje, který pro nás kdosi vytvořil, abychom znovu a znovu na něm vnitřně participovali a vnitřně rostli k jeho velikosti. Abychom ho přijali ke svému dobru a mezi své hodnoty, které budeme vždy takto posilovat. V dobrých i zlých chvílích.

Když tě někdo udeří do levé tváře nastav mu druhou...

S tímto způsobem pokory se málokdo umí srovnat. Spíš by
ránu vrátil. Ale já chápu tu výzvu tak, že člověk, který brání zlému pokorou v duši, nešíří dále zlo, ale zastaví ho u sebe. Je to hra, stále se opakující a stále tíživá k uskutečnění. Jistě, že ten, kdo je udeřen, cítí ponížení, jeho ego je zraněno do hloubi duše. Ani nepomyslí, že by měl, v rámci obecného blaha obětovat své pocity křivdy, pokoření a ublížení v tom, že se zdrží odvety. Ale pokud souhlasí s tím, že pokora je demonstrací cnosti a stavem mysli, který nedovolí dát zelenou násilí, pak se stáhne z cesty svého protivníka a nechá ho samotného s jeho činem i svědomím, které vykoná své.

Je odpuštění výrazem pokory?

Aktem dokonalého a bezvýhradného odpuštění uvolňujeme sami sebe od negativních pocitů. Neumíme to jinak pojmenovat, než pokorou. Odpuštění je projevem osobní cnosti i cestou k rovnováze mysli. Jsou věci, o kterých si mnoho lidí myslí, že se odpustit nedají a já si to také myslím. A současně vím, jak se zatěžuje a omezuje psychika, pokud v sobě držíme ten oprávněně hrdý postoj - prostě neodpustit. Ale jsou takové věci, které se v životě dějí, že ať děláme co chceme, nedají se ze života vymístit a vzpomínky na ně znovu a znovu provokují touhu je odčinit pomstou, odvetou, aby to také tak zabolelo. A tak se roky a roky zabýváme tou myšlenkou, až se přistihneme, že začínáme být stejně zarputilí, jako náš protivník. Co nás osvobodí? Pokora, která nesmí být pocitem ponížení, ústupku, protože to zanechává jen pachuť a pocit méněcennosti, že jsme se nebyli schopní bránit. Ale myslím si, že nemáme dost velkorysosti k sobě. Neoplýváme cnostmi, protože to slovo zapadlo do archaických pojmů o morálce. A morálka jako taková se nám zdá být ošklivým slovem, nepatřičným, protože žijeme v konkurenční společnosti, která je spíš zápasem kdo z koho, než si ohlídávat vlastní duši. A proto nám není dáno dokonale odpouštět a při tom uvolněně vydechnout, že se zbavujeme tíživého pocitu slabosti vůči násilí, které nás obklopuje v různých směrech, aniž si to uvědomujeme. Nejsme si totiž jistí, co bychom pokorou ztratili a nebo získali.

Závěr
A proto o ní moc nepřemýšlíme. Nefilozofujeme a nebereme ji jako východisko pro nás samotné. Neznáme její dobro a spíše v ní spatřujeme hrozbu ztráty něčeho důležitého, co nás zapojuje do každodenní vřavy světa, v kterém žijeme. Ale pokud je někdo opravdu unavený, cítí v sobě stupňující neklid, strach a bezmocný vztek, měl by ji v sobě vyhledat. Jít po drahách svých vnitřních tužeb a přání, hodně hluboko, až ji najde, zapomenutou, zaprášenou a opuštěnou. Ona tam někde v duši čeká na svou chvíli ...