Vražda nebo sebevražda?

Vždy jsem odsuzovala lidi, kteří se se svou situací nedokázali vyrovnat jinak, než sebevraždou.
Přišlo mi až ubohé ublížit si kvůli lásce, práci, rodině. Vždyť je zde pokaždé nějaké východisko.
Třebas vyplakat se, obrátit se na rodinu, obrátit se na přátele. Na něco se upnout... na kariéru,
na studium, na cíl. Jen nikdy nepřestat myslet na to, že tu nejsme sami. Že jsou lidé, kterým akorát ublížíme svým úprkem od reality. Těžce jsem nesla zbabrané životy, které podle nich neměli už jiné
východisko, než odejít. Kroutila jsem hlavou nad mladými, zamilovanými sebevrahy.
Ale začínám chápat ....
Mám sto chutí ho zabít, mám sto chutí mu oplatit svou bolest.
Jenže, podívám se na lidi kolem něj, podívám se na jeho matku, sestru, otce. Proč ubližovat jim?
Raději budu sobečtější k vlastní rodině. Raději sprovodím ze světa své tělo, než to jeho. Tak, a teď
kdo je sobec??? Jsem to já? Ta, která je podvedená přítelem, kamarádkou a co si budeme povídat, teď se citím být podvedená celým světem. Ta, která bezmezně milovala, ale má i svou hrdost, nato aby si sedla ke stolu se sklenkou vína, prokecala hodiny a pak odpustila. Ta, která vidí východisko v tom, že buď umorduje jeho nebo sebe. Jsem sobec já, protože pomýšlím na to, raději nebýt. Nebo jsem to já, protože pomýšlím na odplatu?
Než být vinnou. Než být potvorou, která někomu vzala syna, bratra a kamaráda, je lepší být sobec.
Prostě už jen začínám chápat pocity: buď on nebo já, už začínám chápat i sebevrahovi myšlenky.
A přesto, je východisko ... Je to dlouhá cesta, ale já se nevzdám ... Jsem silná a snad mi to vydrží.