Bezohlednost

Dnes jsem si více než kdy jindy uvědomila, jak jsou někteří lidé bezohlední. Nebo nevím, jestli jsem dnes byla přecitlivělá, a proto si toho tak výrazněji všimla. Začnu od začátku, proč mě napadají argumenty pro i proti.
Dnes ráno mi nebylo dvakrát dobře od žaludku a pobolívalo bříško. Znáte to, suchá zima, střídání tepla a zimy, řádění bacilů a nejideálnější doba pro řádění střevních bakterií. Napila jsem se čaje, zajedla rohlíkem a vzala si algifenové kapky, až mi bylo skoro hej. Jenže ono to mělo háček, hned první vyučovací hodinu jsme měli tělocvik. Ne, že by mi pohyb vadil, ba naopak, ale v TV je to trochu jiné. Naše paní učitelka je milá, když je nás v hodině málo a mnoho ze slečen na tělocvik nechodí. To se na nás usměje, zahrajeme si dokonce volejbal a i když děláme odpornou gymnastiku, nevadí to tolik. Je to prostě tak říkajíc v pohodě. Dnes jsme v té hodině nějaký zázrakem byly po pár měsících téměř všechny, tak se toho využilo a skákali jsme do výšky. Jednoduché, dojdete k veliké peduši, odrazíte se a spadnete jako do postele. Pak se jen přidá gumový špagát, na který se snažíte nespadnout, protože to trochu bolí. A až vám jde i toto, přidá se rozběh. Hop šup tralala a skočíte metr, ani nevíte jak. Teda, ti šikovní. Já mezi ně úplně nepatřím a z tohoto důvodu mám trošku strach některé cviky provozovat. A padání do zadu s krkem, který není v pořádku… Jelikož nejsem sama, kdo má s krční páteří problémy (to víte, my jsme ta počítačová generace, co se skoro nehýbe), vyslechly jsme přednášku o tom, ať si raději necháme napsat uvolnění z TV, když odmítáme cvičit. Neměla jsem chuť se hádat a raději cvičila. Až se bříško trochu ozvalo. Naštěstí brzy zazvonilo a my se mohly vytratit do šatny. Zjistily jsme, že jedné spolužačce teče krev z nosu – při skoku se do něj kopla. Šla to nahlásit tělocvikářce a s obkladem kapesníků okolo nosu jsme mohly jít na další hodinu. Po ní už naše spolužačka musela odejít, protože krev se ne a ne zastavit. Později nám napsala, že se jí posunula nosní přepážka. Skvělé že? Skvělé v tom smyslu, že tělocvikářka si toho téměř nevšimla, natož to řešila, až po hodině. A to v té hodině ještě seřvala jednu slečnu, že nechce skákat ze strachu, jelikož si u tohoto kdysi pochroumala krk. Takže i ta s rozbitým nosem bude muset v pátek hned skákat…
Při hodině angličtiny se k nám už přidali i kluci, kteří jsou po tělocviku vždy velmi uřícení, a tak otevřou všechna okna v učebně. Některé z nás se ozvaly, jestli by byli tak hodní a zavřeli, protože už opravdu dost táhne. Mě mezitím začala bolet hlava a byla jsem schoulená do něčeho blízkého klubíčku - nejideálnější podoba, když vám není hej. A co jsem se doslechla od jednoho spolužáka, když musel otráveně zavřít okno? „Nemáš tolik chlastat, když to neumíš a bolí tě pak ve škole hlava.“ Řeknu vám, víc se trefit nemohl. Já jsem strašný opilec, ale z obyčejné vody. Alkohol nepiju a ví to všichni mí spolužáci. Nevím, jestli jemu to v té chvíli nedošlo, protože pro něj je normální chodit do školy s kocovinou nebo to bylo úmyslné. Ať to bylo jakkoli, dost mě to vzalo. Alkohol je kapitola sama o sobě, ale svého zdraví si dost vážím, takže tohle bylo moc…
A do třetice všeho dobrého a zlého, že? Kamarádka mi domlouvala, ať jdu domů, když je mi tak špatně. Pravila jsem, že to nejde, když píšeme písemku z francouzštiny. Písemku jsem napsala a už ani nevnímala to, jak všichni opisují z taháků a vyučující to vidí. To je už stará věc. Spíše mě dorazila věc o přestávce. Nevím, jak jsou na tom jiní kluci mého věku, ale ti v naší třídě jsou více než střelení. Aktuálně je pro ně největší zábavou házet po sobě křídama, mokrou houbou nebo sáčkem s vodou přes celou třídou i přes spolužáky, kteří se zapojovat opravdu nechtějí. Dnes už jim to bylo málo, a tak zvýšili level. Láhev naplněná vodou, takže vlastně létající závaží o hmotnosti 1,5 kg. Nemám nic proti legraci, ale tohle bylo hodně. Když se ozvala obrovská pecka při dopadu na zeď, dost jsme se sebou všichni trhli, ale chlapce to ještě víc rozohnilo. A následovalo to, co přijít muselo. Něčím se trefili do někoho, kdo neměl zájem se zapojit. Ta trefa byla skvěle mířená do mé hlavy. Nosím brýle, rána byla do boku, takže znásobená brýlemi (nevím, jestli tušíte, ale když se bouchnete, o brýle to víc bolí, nedokážu to vysvětlit) a já se rozbrečela jako malé děcko. To už bylo moc dneska. Není to tak dávno, co na mě něco spadlo a já se z toho celkem dlouhou dobu dostávala. Už jsem myslela, že jsem z toho venku, protože posledních pár měsíců bylo vše naprosto v pohodě. Tím úderem, který byl do podobného místa, jako by někdo otevřel okýnko, které jsem zamkla na tolik západů. Slzy se koulely a má starostlivá spolužačka mi řekla, že to stačí a jdu domů, protože je mi špatně a toto mě očividně dorazilo. Pomohla mi sbalit věci a některým klukům to došlo. Jestli se prý do mě trefili, že je jim to líto a nebyl to úmysl. Domluvila jsem se s třídní a odešla domů.
Přemýšlím, jestli jsem do té doby byla vážně tak slepá nebo dnes výrazně přecitlivělá. Proč je pro některé důležitá jen jejich osoba a střílí hlava nehlava? Dokážou se trefit slovy tak, že to hodně bolí? Proč musí urážet a ještě být za to na sebe hrdí, že teďka se jim ta urážka vážně povedla? Vážně nemám chuť zítra do školy jít, i když musím kvůli písemkám a nemůžu si dovolit jen tak zůstat doma. Ale tohle mi hlava vážně nebere…