Kdo jsem a kam směřuji

Kdo jsem? Divná otázka, jako bych si ji nepokládala každý den, když vstávám z postele, pokaždé když stojím před zrcadlem a nahlas mluvím ke svému odrazu. Ještě nikdy neudělala něco dřív než já, nikdy nemrkla, když jsem nemrkla já, a přece se mi zdá, že ta dívka v zrcadle není totožná se mnou, že má svůj vlastní svět, ve kterém je šťastnější, než já tady.
Jednou se stalo, že ta dívka v zrcadle, část z ní, přešla do mě. Ta část rostla a vznikla Barbara Smílová. Holka, které má svou cestu, která si zvolila, že bude pomáhat, holka, co se snaží hledat v lidech soucit a porozumění. A Barbora Macková? Ztracená holka, co neví jak dál, bloudí v kruhu a ztrácí se, je trochu praštěná a ještě dítě, jenže Barboru Mackovou mají lidi z nějakého důvodu radši, dokáže se bavit a na nic nemyslet, vykládat blbosti a smát se jako blázen.
Za koho ale psát tuto práci? Za tu, kterou jsem ve škole a doma, za tu, která se snaží být neviditelná a zapadnout do davu? Nebo za tu, co chce pomoct, co se odlišuje, za tu z které mají mnozí lidé strach a mnozí ji nechápou?Tak málo můžu být Barbara, tak hodně bych ji chtěla být. Pomáhat, vědět, že najdu vždycky ta správná slova.
Člověk se neustále přizpůsobuje a mění pro své okolí a každou přetvářkou, vždycky když si na něco hrajeme, se kousek našeho pravého já ztratí a já mám strach, že jednou otevřu oči a zjistím, že mě Barbara opustila a už se nikdy nevrátí, že jsem někdo, kdo vlastně ani být nechci. Člověk vymodelovaný okolím, ve kterém žije, dokonalý proto, aby se mohl bavit s kýmkoli, ale člověk, který nedokáže pomoct, který ztratil svou cestu a své sny.
Znovu se ptám: kdo jsem? A znovu nenalézám odpověď. Možná ani žádná neexistuje a celá tato práce je o dohadech, o tom, co si myslím, že jsem, nebo spíš o tom, co doufám, že jsem. Copak vy už jste někdy přesně věděli, kdo jste? Věděli, kam vede ta vaše cesta? Vy ano? Nevěřím. Moje cesta se ztrácí ve tmě a každý další krok kupředu kousek osvětlí, každým dalším krokem se blížím ke konci, aniž bych věděla jakému. Ne, já vážně nevím, kam směřuji, kam mě zavede má cesta a jestli má tato otázka znamenat, kam hodlám jít na vysokou školu, a pak do jakého zaměstnání, kolik chci mít dětí, atd., ani to vám neprozradím. Chci brát dny, jak přicházejí, využít každou situaci. Pokaždé, když půjdu večer spát, si říct: Dneska jsem nic nepromarnila, dnešní den jsem neprožila nadarmo, nikdy na něj nezapomenu.
A někdy si zase stoupnout před zrcadlo a věřit, že tam je ten jiný svět, že ona mě jednou vezme sebou.