Trochu prázdno...

Nemůžu uvěřit tomu, že mi to schází.. že mi to schází i po tom, co jsem si prožila před více jak rokem.
A co že mi to vlastně schází?
Láska...
Je to pro mě posledních pár měsíců hrozně citlivé slovo a tak trošičku tabu, ze kterého mám obavy.
Dokázala jsem od sebe odehnat někoho, kdo se mnou měl nejspíš dobré úmysly kvůli volnému vztahu, který se mi jevil jako to nejlepší pro mě.. a chcete znát odpověď na to, proč jsem to udělala? Strach! Ta obava z toho, že se do někoho zamiluju a dám mu své srdce.. a znovu budu zklamaná. Neměla jsem dost odvahy opět milovat.
Teď? Teď se pro změnu bojím toho, že už vlastně ani nevím, zda poznám, že jsem se zamilovala... nebo, zda si to budu schopná přiznat?!!
Gól je v tom, že na toho, koho jsem odehnala, v posledních týdnech dost často myslím... ale to je málo odvahy, na někoho myslet, že? Avšak.. strach mi nedovoluje, strach mi neúprosně brání v tom zjišťovat, zda by se mnou měl dotyčný dost trpělivosti, zda by o mě stál. Ach, já marná...
...já marná...