Bloudící

Kapky letního deště dopadající na nekonečný prostor tvého těla. Fantazie ukrytá v slze, jež skápla a rozstříkla se na horkém asfaltu. Díváš se na nebe a miliony let daleko od tebe je bledá pulsující hvězda. Ta hvězda je tvoje, ve skrytu duše to víš, ale ať se snažíš jak chceš, budoucnost z ní nedokážeš vyčíst, je příliš vzdálená. Cítíš jemný dotek hedvábně sametové noci a déšť ustává. Nechceš se vracet zpět do reality všedních dní, chceš žít jenom pro tento prchavý okamžik, cítíš, že jsi pro něj stvořena. Cítíš jak tvé tělo do mokré hlíny pouští kořeny a z vlasů se stávají květiny, jsi součástí tak jak sis to vždycky přála, a nebo ne?