City

City, co jsou to city, co je to síla osobnosti. Jak se pozná, že je člověk silný, jak se pozná, kolik toho vydrží?! Kladu si tuto otázku už řádku let, říkám si proč já, proč se mi to děje. Na venek jistý a stabilní uvnitř rozbitý zničený na prach. Opravdu vydržím hodně, slyšel jsem věcí, ale i to mě bolí. Vypadám jako ignorant, přetvářka to možná ano, možná ale i taková ruina co je ve mně. Kulisa venku vypadá sice krásně, ale vnější vlivy, které mě trápí a pomalu drtí, ze vnitř kulise nic neudělají. Je to dokonce lepší než někoho mučit, stačí, jen aby se sypal a drolil sám ze vnitř. V životě jsem slyšel spoustu cizích osudů, bolestí, a trápení, beru to jako vlastní. Všechno se to ve mně kupí, je to jako kyselina, která žere všechno kolem. Leptá to ony obité stěny, kde místy jde vidět cihla. Všude prázdno jen omítka a ta neviditelná kyselina, díky níž se to všude rozpadá. Tato místnost je všem skryta, maskována krásnou kulisou neuvědomění, leží v hloubi zapomenuta a schována, aby ji nikdo neviděl, tam každý schovává svůj nepořádek, své smetí. Je to jen jedna místnost z mnoha jiných. Je to jediná místnost, která tíží a umí ublížit.