Etika

Po zbytek práce se budu věnovat tomu, že jsem už zažila velice případů neetického chování mládeže vůči stejné věkové kategorii, i vůči dospělým.
Vždy, když jsem venku s kamarádkami, velkým obloukem se vyhýbáme těm hrozným skupinkám co nemají nic jiného na práci než jen tak sedět a nechat utíkat ten drahocenný čas. Občas jsou mezi nimi i děti mladší patnácti let, kteří kouří a pijí alkohol. Za žádnou cenu mi to nepřijde správné, když místo toho, aby sportovali a užívali mládí se jen hloupě chichotají kolemjdoucím a občas jim i sprostě nadávají nehledě na jejich věk. Jsou neskutečně vulgární a k ostatním neohleduplní.
Jenže já si nemyslím, že je to vždy jejich chyba. Může to být i tím že děti nemají motivaci a správnou výchovu k tomu chovat se slušně a mít zájem o školu. Mnohdy je to chyba rodičů, kteří se svým dětem nevěnují tak jak by měli. Nevěnují mu pozornost a ono si to pak nahrazuje jinak. Ale ne vždy je tomu tak. Velice často je důvodem tzv. ,,Scházení z cesty,, i dětské začleňování, kdy je strašně důležité být v nějakém kolektivu. Jenže v tom případě by si mělo samo dítě vytyčit hranice a říct dost, když už to není správné. Jenže oni to neumí. V tu chvíli jim nejde o školu, ale o přátele, jenže otázkou je jaké přátele. Já jako dítě tohle chápu, ale nikdy mi jsem netoužila být členem nějaké ,, husté,, skupinky. Nevidím v tom nic super, když jsou přidrzlí a hnusní.
Nechci tím rodiče nějak urážet, ale pokud vaše dítě přešlo na jinou školu a výrazně se mu zhoršil prospěch a chování, posaďte se s ním a promluvte si o tom, pomozte mu najít ten správný směr. V každým z nás je nějaký cíl, ale pokud nemáme ten chtíč ho dosáhnout těžko jej dosáhneme. Pomozte mu ho v sobě najít a jít si za tím. Já jsem ctižádostivá a už odmalička si přeji být veterinářkou. A i když je to mimo mé město a půlka třídy se mi vysmívá i přesto se tam hlásím. Nestydím se za to, nýbrž jsem na sebe pyšná.
Je moc líto těch lidí co nemají žádný cíl a jen se flákají. Jsou třeba chytří ale stydí se za to. Nevědí co je správné, tak dělají to co ostatní. Na komunismu se mi líbila jediná věc a to povinná vojenská služba. Chlapci se naučili mít nad sebou autoritu a utvrzovali si své hodnoty. Naučili se pracovat v kolektivu a tu hromadu volného času nemarnili tím, že jen posedávali. Měli co dělat. V té době bylo co dělat. Ale svět je rok od roku stále rychlejší a rychlejší. Na děti není čas a rok co rok jsou generace horší a horší. Jsou sprostí, drzí, a jediný o co jim jde, je patřit do kolektivu a nebýt ,,outsider,,. Obdivuji ty lidi kteří tomu nepodlehnou a jdou si za svým snem. Neřeší názory ostatních a i když nepatří mezi třídní elitu borců, tak má svůj vlastní stupínek. Stupínek ctižádosti a odolnosti vůči vlivům společnosti. Tak se rodiče zamyslete kolik pozornosti věnujete svým dětem. Promluvte si s nimi a pomozte jim najít jeho životní cíl. Pomozte mu s motivací, ale nenuťte ho. Ne vždy ho baví to co vás, ale nedá to najevo. I on či ona je ta kdo vás v životě nahradí a i ona může mít takové problémy co vy. Nezahálejte s tím je řešit. Je to budoucí generace politiků, právníků, doktorů nebo úředníků a jestli stále remcáte nad tím že jsou úředníci, politici špatní tak to změňte. Máte tu možnost změnit budoucí generaci už od základu. Od dob kdy je ještě můžete naučit co je správné a co ne. Využijte toho a nenechte to jen na něm, protože i on může svou cestu ztratit.