Jsem stará?

Chtěla jsem se u příležitosti mých šestnáctin s vámi podělit o můj pocit. Jde o to, že mi přijde, že jsem za posledního půl roku hrozně zestárla. Jasně, jak v jakém ohledu. Ale před půl rokem mi ve všech psychotestech vycházelo, že jsem upír - a já jsem z toho byla nadšením bez sebe. Teď jsem si ty testy zkusila znovu a bez jakéhokoliv zděšení jsem zjistila, že se ze mě za půl roku stal člověk. Divíte se, proč zděšení? Před půl rokem bylo něco skoro nemyslitelného, že by mi vyšel člověk. Vždycky mě to vyděsilo. A teď?
Dál potom názory některých lidí - a přitom ti lidé jsou stejně staří jako já. Třeba holky svorně nadávají na jednu učitelku, na kterou jsem nadávala taky. Ale poslední dobou mě občas napadne, že ta učitelka má pravdu. Jasně, pořád je blbá :D... Ale má pravdu. Taky se čím dál tím víc začínám shodovat ve věcech názoru s mamkou a dokonce i s babičkou! Všechno, co mi před půl rokem přišlo stupidní, je pro mě najednou normální a občas i jediné myslitelné řešení.
Co za to může? Jsem snad stará? Vždyť šestnáct není zas tak moc. Teprve před rokem jsem dostala "ten zelený papírek", který je stejně jen k tomu, abyste měli co ztrácet. Nebo za to může moje získaná zodpovědnost? Nebyla jsem předtím zvyklá starat se o skupinu dětí (pokud se nepočítá, že jsem se ségrou a bratránkama koukala na televizi a dospělí byli o patro výš). Tento školní rok jsem začala dělat instruktorku na táborníku (je to vedoucí od patnácti do osmnácti) a hned jsme nabrali skupinku malých dětí. Jasně, nejsem na ně sama, většinou jsou na schůzce dva až tři vedoucí nad osmnáct, ale najednou jsem cítila určitou zodpovědnost. Může to být tím, ten můj pocit? Nebo za to můžou ty taneční? Ty hodiny, kdy jsem se dívala na maminky, jak se usmívají při pohledu na svou dceru nebo syna, na ty maminky, které s radostí pomlouvaly každou holku, která si vzala stejné šaty jako před třemi týdny. Usoudila jsem, že nechci dopadnout takhle? Anebo za to může on? Když jsem ho poznala, myslela jsem si, že bych ho mohla mít i ráda, ale to jsem ho ještě pořádně neznala. Mohla jsem dospět v důsledku toho, jak se zachoval? Jasně, nebyla to pro mě žádná velká rána, viděla jsem, že to nefunguje. Ale stejně, mohlo mě to donutit začít myslet na budoucnost? Nebo za to může ztráta jedné moc milované osoby, která mi chybí?
Tímhle vším nechci říct, že by se ze mě stala nějaká mrzutá holka, která se chová, jako by jí bylo padesát. Občas dělám blbosti a pořád se zamilovávám do herců, s kamarády se bavím jako vždycky, ale mám pocit, že někde v mé hlavě cosi přeskočilo a našeptává mi to 'Už ti bude šestnáct, chovej se konečně jako dospělá!' Je tohle normální?