Skleněná krychle s vakuem

Je to jako skleněná krychle. Čtyři zdi, které by se daly rozbít, ale nemáte v ruce žádný předmět, kterým byste to udělali. Mám jenom holé ruce, dlaně, pěsti, to všechno je zranitelné a pokud se jimi pokusím rozbít ty stěny, zákonitě to zabolí.
A já si nejsem jistá, jestli chci za cenu téhle bolesti zbourat nehlučný svět, tu krychli v jejichž stěnách vidím svůj odraz, strhaný a mučednický výraz mísený se sebelítostí a odhodláním. Myslím, ne - vím, že potřebuju ty stěny zničit, rozbít a že jinak než za cenu pořezané kůže a střepech postupně zarůstajících do mě to nepůjde, ale mám strach že to nezvládnu, že když už se budu napřahovat k první ráně, zaleknu se roztříštěných chvil, kterými jsem žila a nechám je raději pohromadě, i když to nebude správné...