Každý živý tvor...

***

Každý člověk by měl mít někoho blízkého, někoho ke komu může kdykoliv přijít, napsat mu, zavolat, ať je kolik chce hodin, ať se děje co se děje. Každý by měl mít kamaráda, kterému může říct většinu ze svého života.

Každý by měl mít toho svého opravdového kamaráda a ne jen říkat, že má spoustu kámošů a známých a že je šťastný. Není, ta chvíle smutku a samoty ho dožene až ti jeho známí a kamarádi budou mít své problémy, svůj čas, svojí rodinu. Nebudou mít chuť se zabývat někým, kdo jim není tak blízký, tak důležitý. Vždyť oni sami přeci za vámi nešli.
Je Pak smutné dívat se na člověka, který sedí, kouká do prázdna, v hlavě mu běží myšlenky, komu by mohl zavolat, koho by neobtěžoval svými problémy, o koho se může opřít, když je mu smutno, zle ze světa, ve kterém trávíme život. Kdo ho pohladí po ramenou, po tváři, obejme ho, a řekne, že ho má rád, že vše spraví čas.

Vzpomínky na zlé odejdou a vyjde nový krásný den. Je smutné dívat se do očí, které pláčou, pláčou bolestí, o kterou se s nikým nepodělí, bolestí, kterou ponese sám, není nikde nikdo, kdo by mu ulehčil, pomohl nést trápení. Takový člověk se uzavírá více do sebe.

Má pak strach sám ze sebe z jiných lidí, aby je neotravoval, aby mu neublížili. Točí se v začarovaném kruhu, a pokud se nenajde spřízněná duše, anděl strážný, umírá tento člověk vnitřně na vlastní bolest. Psychickou vyčerpanost, anebo se vydá jednoduší kratší cestou, cestou rychlého útěku.

Útěku od všeho co ho bolí, co mu způsobuje vlastní duševní trýzeň. Pak už stačí jediný krok, odraz a není cesty zpátky. A přitom by stačilo zabojovat s vlastním svědomím, s vlastním já a pokusit se začít znovu. Znovu vstát oprášit kolena od bláta a hledat pomoc. Hledat útěk ze samoty. Jako to dělá každý člověk, každý zvíře, každý živý tvor.


***