Bez něj jako bez duše.

***



Moje srdce jako by bylo léta prázdné. Dlouhou dobu pociťuji potřebu být někomu nablízku s někým sdílet dny a noci. Zážitky i zármutek. Ale jen s těží, nacházím někoho, kdo by odpovídal. Jako zakletá princezna na hradě čekám, stále doufám, že se ukáže ten vysněný princ na bílém vysokém, mohutném koni, ale jako by to byl jen sen a neexistující realita. Vše je zastřeno za černými oblaky a moje touha zůstává všem tiše skryta, utajena hluboko v mém nitru. V mém bolavém srdci už tolik let.

Sama jako bych po věčnosti chodila se zavázanýma očima a jen rukama po hmatu hledala. Nevidět svět kolem, lidi jak se dívají do mojí tváře a přemýšlí co je ta holka zač, na co čeká. Čím si připadá tak jiná, zvláštní, že chce něco, co není? Je nebo není? Kdo ví? Chtěla bych znát pravdu, ale mám strach se jí postavit. Nechci být zklamaná, ale ta nejistota mě tíží, stahuje to hlubin bolesti, znechucenosti a podrážděnosti. Jak si mám tedy pomoci?

Ledová ruka drží v zajetí, mé bolestí sužované zamilované srdce. Jak se zbavit bolesti, jak utéct od reality. Ze špinavého černého města? Ráda bych vzlétla a zamávala jemnými, bílými křídly. Jako anděl bych možná našla útěchu v pomoci jiným. V pomoci jiným poblázněným, splašeným srdcím. Najít ztracené odpovědi. Bez bolestí, beze strachu a temných dnů.

Jak ráda bych vykouzlila na tváři úsměv. Jak ráda bych roztáhla svou náruč a čechrala ti vlasy. Jak ráda bych poslouchala tvé nářky na práci, nadřízené na nedostatek důvěry a dalších milióny problémů. Ráda bych tě políbila na rty a řekla, že vše bude v pořádku, že zlé odnese čas a obrátí se k nám štěstí. Jak ráda bych tě už potkala a nechala se svést z mé cesty. Šla s tebou cestou necestou. A cítila se šťastná po tvém boku. V našem světě, kdy máme jeden druhého po věčný život.


***