Tady jsem...

Znám tvé oblíbené umělce, filmy i koníčky. Vím, kam rád zajdeš, když jen tak tlachat a prozradil jsi mi místo, kam chodíš, když je ti hej. Vím, jak se oblékáš, jak mluvíš. A přes to všechno tě vůbec neznám…
Často mě tvé chování donutí neustále v hlavě převalovat otázku – co jsi vůbec zač? Nevyznám se v tobě, nedokáži předpovídat tvé chování ani slova, která se chystáš vyřknout.
Děsí mě to! Mrzí mě to! Rozčiluje mě to!
Nezřídkakdy tě prosím „Mluv se mnou“. Nikdy neodmítneš, povídáš si se mnou hodiny a hodiny, a přesto od tebe nedostanu odpovědi na své otázky.
Bojíš se mě? Bojíš se světa?
Nemáš proč! Přeji si mockrát ti říct, avšak pokaždé zůstanou tato slova jen zmateně ležet na jazyku, nevyřčená. Proč?!
Má pověst mě předchází – co na srdci, to na jazyku. „Bývávalo,“ říkám teď, „časy se mění.“ Nemění, to já se změnila. Kvůli tobě.
Nerozuměla jsem ti a to mě děsilo, ale teď již nerozumím ani sama sobě a to je mnohem horší…
Svět j o objevování – možností, lidí a zážitků - , vztahy jsou o poznání – lidských vlastností, očekávání, různých druhů lásky - , tak proč mě nechceš nechat poznávat?
Jsi přece chlap, snad nemáš strach? Bojíš se, že ti někdo porozumí, že tě někdo pochopí a dokáže se na svět dívat tvýma očima?
Neboj, to totiž ještě neznamená, že by ti měl porozumět celý svět, všichni tě pochopit a ty bys měl přijít o svůj pohled přijít. To zračí pouze o tom, že je tu člověk, který ti chce být oporou, stát při tobě a naslouchat ti…

…Tady jsem…