Hřbitov

Velké prosklené okno,
Venku svítí slunce, a přede mnou, za tím oknem, stromy bez listí, porostlé břečťanem.
Možná smutný výhled, ale brzy bude jaro a stromy se zazelenají.
Ač dole, okolo těch starých snad i staletých stromů jsou hroby. Na náhrobcích jsou jména, ale jsem tak vysoko, že nedokážu přečíst ani jediné písmeno.
Na ten hřbitov už dlouho nevkročila lidská noha. Jen mrtvá těla pod kamennými deskami dlí.
Tolik lidí se svými životními příběhy tam spí.
Škoda, že mrtví, nedokáží vyprávět. Bylo by tolik lidí, kteří by poslouchali. A já patřím mezi ně.
A tak sedím za oknem, hovím si v pohodlném křesle a dívám se dolů.
Když jsem byl dítě, chodíval jsem k jednomu hřbitovu. Miloval jsem tu tichou pochmurnou atmosféru.
Sedával jsem na lavičce a mé oči fascinoval nápis na starých železných vratech.
Kde jste vy, byli jsme i my. Kde jsme my, budete i vy.
Ten hřbitov byl na kopci, celá vesnice se z toho místa zdála být jako na dlani. Jen zavřít dlaň a ona do ní mohla spadnout.
Ač venku bylo vedro a slunce pražilo, tam byl stín a chlad. To jen velké túje a staré stromy porostlé břečťanem mě schovávaly před sluncem.
Rád jsem si lehával u hřbitovní zdi a přemýšlel. Byly to krásné prázdniny. Krásné chvíle.
A teď sedím za oknem a dívám se na jiný hřbitov. Na hřbitov, kam nevkročí lidská noha.
Starý rozpadlý hřbitov, neudržované cesty, popraskané náhrobky.
Když se zadívám do okna, uvidím v něm svůj odraz. Za ty léta mi přibyly ve tvářích nějaké vrásky, ale zatím jich není moc. Jen už nevidím toho bezstarostného chlapce, který sedával u hřbitova a poslouchal šumění větru ve starých stromech.
Místo toho je mé srdce obtěžkáno starostmi a problémy všedního života.
A můžu si ukrást jen pár chvil, kdy si můžu připomenout ty okamžiky.
Až bude krásně a počasí teplejší vypravím se na ten starý hřbitov. Je tam ticho a klid a stromy, snad už v tu dobu budou plné zelených listí, nepropustí mnoho zlatavých paprsků slunce, budu se procházet po těch zaprášených cestičkách a jen tak se oddávat klidu.
Ne, není to morbidní. Vždyť mrtví se z hrobů nezvednou a my tam jednou také skončíme.
Ale kde jinde v téhle době člověk nalezne ticho a klid.
Jen tak bez přemýšlení se procházet. Dovolit si snít. Dívat se na tu zvláštní mozaiku, které vytváří sluneční světlo.
Ne, není to morbidní. To je jen život a následky.