Chci to... anebo radši tohle!

„Odcházím z kapely,“ oznámila jsem klukům své rozhodnutí, které jsem neskutečně dlouho promýšlela, aniž by o tom oni měli sebemenší tušení. Uznávám, že není fér vychrlit to na ně takhle zčistajasna. Ani mně v tu chvíli nebylo do zpěvu. Cítila jsem se vinna, jako kdybych je strašně zklamala, přesto na sobě nedali znát překvapení a jen se zeptali proč. Proč?
„Myslím, že jsem našla kapelu, která by mi seděla líp,“ odpověděla jsem po pravdě, ačkoli v té chvíli jsem ještě ani netušila, zda mě má „vysněná“ kapela přijme mezi sebe. Přesto jim to jako vysvětlení stačilo a dál se tím nezabývali. Skončila tak naděje na možný úspěch začínající rockové kapely.
Ale začala nová etapa. Dělala jsem všechno možné, abych kluky z oné druhé skupiny zaujala. Chtěla jsem k nim patřit. Cítila jsem, že jejich kapela je něco víc. Něco, co je pro mě přesně to pravé. A tak jsem se zatím hnala jako šílená. A dokázala jsem to!
Přijmuli mě mezi sebe a já byla šťastná. Chvíli. Později totiž přišel další cíl, na který se můj mozek, možná spíše srdce, zaměřilo. Kytarista. Ten jejich krásný kytarista. Znala jsem ho už dlouho, moc dlouho a pokaždé, když jsem se na něj jen podívala, mi srdce zaplesalo radostí. „Toho tak mít,“ snila jsem po večerech, po nocích i během dne a jen tahle myšlenka mě neustále držela v pozoru, neustále jsem se soustředila jen na něj. Tak moc jsem po něm toužila, tak moc jsem ho chtěla!
Vyšlo to. Světe div se, všiml si mě. Byla jsem nadšená, vyjukaná, jak je vůbec možné, že i toho jsem dosáhla. V podstatě jsem měla všechno. Všechno, po čem jsem v daném období nejvíce toužila…
Zanedlouho ale přišli první pochybnosti. Nebyla pro mě pražská kapela přeci jen lepší? Ten jejich žánr, neseděl mi více? Jejich koncerty, jejich celkový dojem a přístup k muzice, nebylo to pro mě přeci jen to pravé? Bylo, jsem si jistá, že bylo! Proč jen jsem od nich odcházela?
Kytarista, nyní můj skvělý přítel. No… skvělým bych ho možná nazvala ze začátku našeho vztahu, ale nyní? Jak to, že jsem před tím neviděla jeho chyby, které vidím nyní? Jak to, že jsem si před tím nevšimla, jak se ke mně vlastně chová? Měla jsem snad na očích ony pověstné, hrůzostrašné růžové brýle?! Ne, to určitě ne, z toho už jsem vyrostla, říkám si. Proč mi ale najednou přijde, že už to není ten pravý, že v podstatě chodím s dvěma odlišnými lidmi? Proč mi připadal okouzlující, když jsem ho neměla a najednou jako by se všechen jeho šarm vytratil?
Přesně těmito otázkami jsem se nedávno zabývala. Proč máme nutkání se neustále za něčím hnát? Proč máme pořád nutkání jít za lepším ať už do budoucnosti či do minulosti? Proč se jako lidé nikdy nemůžeme spokojit s tím, co nám život nabízí? Jsme snad tak strašlivě sobečtí? Jsem snad jen já tak hrozně sobecká?
Vím, že nikdy nebudu spokojená. Trochu mě to děsí, ale jsem o tom přesvědčená. A víte proč? Protože život je o pocitu něčeho dosáhnout, který vás neustále žene kupředu, abyste nezůstali stát na jednom místě příliš dlouho. Je o poznávání, o zážitcích. Můžete přijmout všechny příležitosti, jež vám nabízí, abyste nepromarnili ani chvilku čas, který je v dnešní době velmi cenný. Anebo jako já si dát chvíli pohov a přestat se hnát. Jdu si uvařit svůj pravidelný šálek kávy a posadím se do altánu s cigaretou v ruce. Budu jen sedět, vnímat dění kolem sebe a přemýšlet. A pak napíšu klukům z pražské kapely a probereme můj návrat…