Společnost podzimu

„Vědecký způsob myšlení“ se sice v široké společnosti neujal, avšak vypěstovali jsme si v něj důvěru a je synonymem pro Pravdu. Odpor vůči kolektivní fascinací „vědeckostí“ je absolutní a zabředl do pouťového „mysticismu“. To, že není pochopeno jedno ani druhé, je viditelné na jejich pokojném soužití. Řešením, ostatně jako vždy, je nejnáročnější zlatá střední cesta. Být schopni skepse a důkladné analýzy, ale zároveň být naivní v jednání a cílech.

Zima nad námi

Vidíme ji kolem sebe. Melancholii, přemýšlíme-li o dnešku. Optimismus se vytratil a minulá víra v pokrok pánů v cylindrech je dnes dětinskou naivitou. Aby nás někdo poslouchal, je nutné nejdříve mluvit o zasmušilosti dneška a postupném úpadku, pak vypadáme moudře a sečtěle. Pesimismus a skepse jsou mocné autority, odvážíme-li se postavit vedle nich, vypadáme malincí a hloupoučcí. Může být už jen hůře a přece jen blázen říká, že po podzimu přijde jaro. Je to pravdivé, chladně rozumné a nezlomné.

Věčný podzim

Žijeme tak ve věčném úpadku, záblesky jiných období blednou v porovnání s jasně se blížící zimou a zároveň se zdají krásnější ve své nedosažitelnosti. Zimu vidíme a cítíme ji každým náznakem chladu a krácením se dnů. Z pohledu podzimu je totiž vše daleko – jaro v nedohlednu a po létě jen prchavé vzpomínky. Smutek z takové reality vede k nečinnosti, nenávisti k tomuto období a nevědomé touze se ukrýt v osobním přístřešku. Hledáme a nalézáme antidepresiva, tabletky spásy ve formě instantní zábavy a vymalováváme si šedé zdi naší pohodlné cely.

Nebo snad přemýšlíme a budoucnosti? Jak by mohla a měla vypadat? Máme jen osobní sny, či sníme i o lepší společnost? …

Zima možná přijde, nemůžeme si nalhávat, že vše bude lepší a lepší, ale abychom takto nezaspali i jaro, což znamená, aby vůbec s naším probuzením nastalo. Optimismus a víra v pokrok neznamená bezkritičnost a souhlas se vším, co se děje. Z toho jsme se poučili. Víra v pokrok znamená, že si dokážeme z této kritiky uvědomit skutečné problémy a nezlomí nás. Je naivitou, skrze niž jsme schopni jednat. Skleničkou vína na kuráž. Idealismus je nutný pro nalezení cesty, přílišné upínání se na realitu vede k nekonečnému analyzování a v důsledku k „vševědoucí pasivitě“.

Kloubí se zde osobní filosofie z níž roste politický názor. Ukazuje nám, jak bychom se měli chovat, jak mohli přemýšlet a trávit volný čas. Jak se máme chovat k přírodě, k člověku, čeho si máme vážit a proč. Taková filosofie zaměřená na budoucnost, na to abychom obětovali dnešek pro zítřek, je i politickým názorem. Ale zároveň je svobodná v názorech a přesvědčeních, čímž umožňuje diskuzi. Tedy tvoří novou podstatu politiky, avšak současné názorové opozice zachovává. Je hledáním štěstí nikoliv v okamžiku, ale v dlouhotrvající činnosti. Nikoliv jen štěstí individuální, či jen kolektivním, ale společné pro osobní.

Nebojme se slov

Je krásné nadchnout se pro myšlenku, žitím ji probouzet k životu. Je smutná každá doba, která takovou myšlenku nemá. Když se neví, pro co více žít – Pro vlastní potěšení? To je příjemné a těžko odsouditelné. Nemůžeme za to kritizovat jednotlivce, avšak z pohledu společnosti a budoucnosti je to ztracená příležitost. Pro někoho nic víc …

Nebojme se tak mluvit o zítřku, třeba fantaskně, třeba naivně, jistě směšně. Po dodání si odvahy, můžeme zakončit úvahu budovatelskou frází – snění dnes je budováním zítřka.